Neuveď nás v pokušení... Po nedělní mši přišli kamarádi s otázkami: Neměla by se tahle věta upravit? Copak nás Bůh uvádí do pokušení? Jak je to vůbec v originále? Nemyslel to Pán Ježíš jinak? „Modlete se, abyste neupadli do pokušení,“ říkal učedníkům v Getsemanské zahradě (Mat, 26, 41), a to zní logicky. Nemohl by se tomu přizpůsobit překlad Otčenáše?

Připustit změny biblického textu, zvlášť takového klíčového, znamená vypustit džina z láhve. Když tohle místo, proč ne další? Feministky, které navrhovaly změnit „Otče náš“ na „Matko naše“, už tu byly. Lepší se mi zdá zkusit pochopit, co vlastně řekl ten, který nás tu modlitbu naučil.

Protože mně ta věta nikdy nevadila a nejsem žádný biblista, dovolím si uvést jenom výběr toho, co o ní napsali jiní.

Adolf Novotný, Biblický slovník, 1992, heslo Uvoditi:

Myslí se tu nejspíše a především na pokušení posledních, eschatologických dnů, nejen na každodenní pokušení, jimiž procházejí i věřící. Staří vykladači chápou tato slova tak, že v nich vidí prosbu za vyvarování těch pokušení, v nichž by věřící nebyl s to obstát. Ale zdá se, že věřící prosí za odstranění pokušení vůbec, neboť na Bohu plně závisí, zda své vyvolené chce provésti těmito zkouškami posledních dnů či nikoli.

Nový zákon, přeložil Pavel Škrabal, 1948, poznámka k Mt 6,13:

I po odpuštění je třeba se mít na pozoru. Může nastat takový sběh okolností, že těžko odoláme pokušení. Prosíme Otcovu prozřetelnost, aby zabránila, abychom se nedostali do těžkých příležitostí ke hříchu, v nichž bychom neodolali.

Nový zákon, přeložil Rudolf Col, 1961, poznámka k Mt 6,13:

Prosíme Boha, aby nám dal tolik milostí, abychom s nimi v pokušení zvítězili, nebo aby na nás neposílal pokušení, o němž ví, že bychom v něm padli.

Nový zákon, přeložil Ondřej M. Petrů, 1969, poznámka k Mt 6,13:

„Neuveď nás v pokušení“ – v řeckém znění s odstínem „dej, ať neupadneme do pokušení“.

Katechismus katolické církve, 1995, s. 471, č. 2864:

Naše hříchy jsou plodem souhlasu s pokušením. Prosíme našeho Otce, aby nás do něho „neuváděl“. Přeložit jedním slovem řecký výraz je obtížné: znamená „nepřipustit vstup“, „nenechat podlehnout pokušení“. Bůh nás chce od pokušení osvobodit. Prosíme ho, ať nepřipustí, abychom se vydali cestou, která vede ke hříchu.

Joseph Ratzinger = Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, 1. díl, 2007, s. 118–120:

Znění této prosby mnohé lidí dráždí. Bůh nás přece neuvádí do pokušení. Opravdu, svatý Jakub nám říká: „Když je někdo pokoušen, ať neříká: To mě pokouší Bůh! Jako je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, tak ani on sám nikoho nepokouší“ (Jak 1,13).
O krok dál nám pomůže, vzpomeneme-li si na slova evangelia: „Potom byl Ježíš vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1). Pokušení přichází od ďábla, ale k Ježíšovu mesiášskému úkolu patří, aby obstál ve velkých pokušeních, která lidstvo odvedla a pořád znovu odvádějí od Boha.
V dalším objasňování nám může napomoci pohled do knihy Job. Satan chce na spravedlivém Jobovi dokázat tuto tezi: stačí, když se mu všechno vezme, a pak rychle ztratí i víru. A Bůh dá satanovi volnou ruku, aby to vyzkoušel. Ovšem je tam přesně stanovená hranice: Bůh člověka nenechává padnout, ale pouze zkoušet.
Kniha Job nám může pomoci i k tomu, abychom rozlišovali mezi zkoušením a pokoušením. Člověk potřebuje zkoušky, aby zrál, aby skutečně víc a víc nacházel cestu od mělké nábožnosti k hlubokému sjednocení s Boží vůlí.
Tak můžeme šestou prosbu Otčenáše vykládat už o něco konkrétněji. Říkáme skrze ni Bohu: „Vím, že potřebuji zkoušky, aby se má bytost očišťovala. Když na mě tyto zkoušky sesíláš, když – jako u Joba – uvolňuješ zlu kousek prostoru, mysli prosím na omezenost mých sil. Nedůvěřuj mi příliš. Nevymezuj příliš široce hranice, v nichž smím být pokoušen, a buď mi svou ochrannou rukou nablízku, když to na mě bude příliš.“

+ + +

Zkusím to shrnout.

Pán Bůh nás nepokouší = nenavádí k hříchu (to dělá ďábel), ale dopouští, že na životních cestách narážíme na pokušení = příležitost k hříchu. Nechává nás k ní dojít: respektuje naši svobodnou vůli. V tomto smyslu nás „uvádí“ do pokušení.

Jistě má k tomu důvod, jinak by tomu totálně zabránil. Dává nám možnost, abychom ukázali, co vlastně chceme. A slibuje nám taky veškerou pomoc, abychom chtěli a volili to lepší. Tou pomocí nám garantuje, že ta zkouška nebude nad naše síly. A pokud zklameme a bude nám to líto, jistě nám odpustí.

Ale protože my se známe, jací jsme nestálí, prosíme ho, aby nás do pokušení raději neuváděl = aby nás nenechal dojít na místa a do situací, kde se nabízí možnost hřešit. Záleží na jeho prozřetelnosti, jestli nám tu prosbu splní: až na věčnosti se dovíme, kolikrát nás nechal dojít do magnetického pole zla a kolikrát nás odvedl jinam. Ale přesto nebo právě proto máme prosit i v tom znění, které se nám zdá divné:

Neuveď nás v pokušení!