Květnové divadelní představení Naše násilí, vaše násilí s blasfemickou scénou Ježíše Krista znásilňujícího muslimku vyvolalo množství protichůdných reakcí, z nichž mezi poslední se řadí zpráva o podání trestního oznámení kardinálem Dominikem Dukou. Názorové střety se odehrávají na mnoha úrovních, na ulici, na jevišti, na akademické půdě, na správních úřadech, na policii a samozřejmě i v médiích. Je proto vhodné si položit několik otázek, například, jak je možné, že nikoliv materiální zájmy, mocenský boj, ale vyjádření v podobě dramatického díla rozpoutalo otevřený konflikt mezi různými ideovými proudy a skupinami stoupenců odlišných hodnotových systémů. Zdá se, že v sázce je obraz našeho světa, představy, které se dotýkají naší podstaty, uspořádání dnešní společnosti, smyslu našeho vlastního bytí.
Liberální obhájci svobody umělecké tvorby setrvale kritizují jak konzervativní postoje hájící nepřípustnost pohoršujícího jednání na veřejnosti (spočívajícíhoé zejména v uvedené scéně dehonestující Božího Syna a tím i křesťanství; židé překvapivě mlčí), tak aktivistickou skupinu Slušní lidé a další více či méně otevřené stoupence „nastolení pořádku“. Je zarážející, že četní hlasití zastánci svobody argumentují tak, jako by nechtěli mezi jednotlivými skupinami svých oponentů rozlišovat. Takové jednání vzbuzuje obavy, že hodnoty a cíle nejsou brány v potaz, jako by neměly už žádný relevantní význam. Jestli se dlouhodobě potvrdí tato charakteristika současných postojů ve společnosti, může být závažnější výpověď o povaze dnešní doby?
Naše pozornost by se měla zaměřit na očividnou ztrátu podpory liberálních představ v současné západní společnosti. Stojíme před naléhavou výzvou zkoumat, proč dnešní interpretace ideálů svobody a tolerance nedokáže již dosaženými úspěchy a novými podmanivými přísliby získat všeobecnou podporu. Rozhodujícím kritériem není nic menšího než pravdivost. Manipulace a lež provázejí člověka odjakživa. Nikdo ale nechce být oklamán a podveden. V situaci, kdy vnímáme rozpor mezi skutečností a proklamovanými názory a nabízenými přísliby, ztrácejí ideje a z nich vyplývající postoje věrohodnost. Vážné rozpory lze spatřit mezi prosazovanou představou umělecké svobody a sdílenou podobou svobody v každodenním životě. Například mravní imperativ nečinit druhému to, co nechci, aby jiní činili mně, je přijímán jako morálně závazný. I v právu má svoboda jasně stanovené limity, jejichž překročení je trestáno. Například omezování svobody druhých, pomluva, zásah do osobnostních práv, nekalé obchodní praktiky, šíření nenávisti, nedovolené držení zakázaných komodit, různé nedovolené, rozuměj nebezpečné nebo škodlivé aktivity, či obyčejné porušování dopravních předpisů. Na druhé straně právo respektuje lidské vztahy a chrání je i v situacích, které by jinak byly nepřípustné. Kupříkladu právo nevypovídat. Důvody jsou etické, tedy hluboce lidské, bránící důstojnost člověka. Žádné takové ohledy však nám vnucovaná podoba umělecké svobody neuznává. Je skutečně umělecká svoboda, jako jediná, neomezená a stává se tím výsadou vyvolených, kteří se tak mohou povýšit nad platná pravidla a nad „obyčejné lidi“? Neomezená svoboda je stejným nesmyslem, jako jakákoliv jiná skutečnost, věc nebo rozměr, které by byly v našem světě neomezené. Tolik učivo fyziky již na základní škole. Svoboda je především spojena s odpovědností, což je nezbytné samozvaným arbitrům našich myšlenek a životů stále znovu připomínat. Je třeba rozlišovat, abychom tak cenné svobodě uměleckého projevu neprokázali medvědí službu. Populisté a diktátoři, staří a dobře známí nepřátelé svobody, jsou vždy připraveni využít „hlasu lidu“, aby uměleckou svobodu odstranili jako první.
Dostáváme se k otázce, jak může být svoboda hlásaná v nějakém pojetí nebezpečná sama sobě, protože její podoba se stává nevěrohodnou, nepravdivou. Je třeba uvažovat o falešné svobodě, jejímž definičním znakem je její vnitřní rozpornost. Rozpornost je lidmi zřetelně vnímána, vyvolává v člověku nejistotu, pocity obavy a strachu, protože důsledky falešné svobody se jej zcela konkrétně a negativně dotýkají. Ztrácí svá práva, která jej chrání a otevírá se prostor „právu silnějšího“. V takové situaci sílí hlasy po „nastolení pořádku“ a postupně začínají získávat podporu obyčejných, slušných lidí. Je nezbytné si tuto souvislost uvědomit, abychom pochopili, že vzniklý prostor okamžitě využijí nepřátelé svobody a snadněji porozumíme, jak se na scénu dostávají „Slušní lidé“. Falešná svoboda a deformovaný individualismus nevedou do ráje, nečiní lidi šťastnými. Jsou jednou z příčin znejistění, obav, úzkosti a strachu. A to nejen v individuálním, ale i ve společenském měřítku.
Máme zde další paradox. Sytí, bohatí a silní prožívají obavy z budoucnosti a cítí se být ohroženi snad více, než lidé v méně bezpečných a blahobytných částech světa. Spouštěcím mechanismem těchto postojů může být kultura. Kultura, která vytváří obraz člověka a společnosti, ve které západní člověk ztrácí svoji identitu, vnímá ji jako ohroženou. Ocitá se ne už ve srozumitelném obraze světa reprezentovaném konkrétními známými pevnými body, ale v prostoru pro něj cizím, nevymezeném, obtížně uchopitelném. Na počátku Bible, v knize Genesis, první slova o člověku praví: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Dále Písmo pokračuje: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Bylo by možné citovat celé stránky dalších pasáží ze Starého i Nového zákona, které vykládají povahu člověka jako bytosti vztahující se k Bohu coby jeho obraz. Pokud kulturně revoluční a pokrokářské trendy usilují o odmítnutí židovsko-křesťanské podstaty naší kultury a pokouší se opět vytvořit nový obraz člověka, vyvolávají tím i v sekulární společnosti otřesy, které mají vážné následky. Radikální změny vyvolávají vždy nejistotu, a pokud lidé nechápou její pravé příčiny a nedokáží se ztotožnit s cíli změn, nastoupí obavy z neznámého, které jsou příčinou strachu. Z nich pramení nestabilita. Strach potlačuje racionální myšlení a vede člověka k hledání bezpečí, nových jistot.
Obraz a jeho dějiny jsou již po řadu desetiletí předmětem důkladného zkoumání mnoha společenských a humanitních věd. Význam a síla obrazu funkčně souvisí s každou kulturou a vypovídají o její náboženské podstatě a filosofii. Zákaz zobrazování člověka a zvířat u židů se úzce váže k představě vyvoleného národa, který je obrazem Boha. Zobrazování bylo nebezpečné kvůli modlářstí, ve kterém obraz Boha Izraele měla nahradit modla vytvořená lidskýma rukama. Příchod Božího Syna na zem, čímž se Bůh stal součástí stvořeného světa a přiblížil se tak člověku, umožnil na rozdíl od předchozího judaismu legitimně vytvářet jeho zobrazení, aniž by se jednalo o modloslužbu či herezi. Diskuse o podstatě Božího Syna, pravého Boha a pravého člověka, vedla k vytvoření pojmu individuality – nedělitelnosti podstaty Ježíše jako Boha a člověka, a též nedělitelnosti podstaty člověka jako obrazu Božího – a jeho identity – viditelné identifikace člověka s Božím obrazem v Ježíši Kristu. Obraz Boha je v naší kultuře reprezentantem našeho způsobu uchopení skutečnosti, přístupu k hledání odpovědi na otázku o smyslu našeho bytí, i způsobu deskripce světa. Obraz se stal „viditelným“ nástrojem utváření naší identity.
Obraz Boha, který je v divadelní scéně použit údajně jen k útoku na chování člověka (Ježíš tam prý vlastně ani není), má i opačnou platnost. V našem kulturním kontextu není možné jej nevnímat také jako hanlivé zobrazení Boha a útok na identitu člověka, která je odvozena ze vztahu k Bohu a reprezentována jeho obrazem. Útok na Boha se stává neodvratným útokem na člověka, jeho podstatu, útokem na humanitu. V tomto spočívá závažný dopad této divadelní blasfemie na naši společnost. Ideologie 20. století usilovaly vytvořit nový obraz člověka, který se definitivně po Nietzscheho smrti Boha pokoušely odvodit od člověka definovaného vztahem k sobě samému, ke svému obrazu, nikoliv od biblického obrazu Boha. Tragédie důsledků těchto pokrokových ideologií, a mnoha dalších obdobných pokusů v lidských dějinách, by měly být varováním před vytvářením dalšího obrazu člověka v rozporu s naší kulturou postavenou na židovské a křesťanské náboženské víře.
Odmítnutí naší kultury i v méně ikonickém případě, než jakým je zneuctění Boha s již uvedenými důsledky, vede ke ztrátě identity, což samo o sobě má za důsledek znejistění, úzkost a strach ve společenské dimenzi. Destrukce kulturních a duchovních principů také vyvolává u „neprivilegovaného“ člověka podobné otázky: „Když je dovoleno veřejně a bez následků hanobit hodnoty a symboly, kterých si naše kultura dosud vážila a bránila je, kdo a proč by se mě měl zastat, až budu potřebovat obhájit svá dosavadní práva, a jsou vůbec ještě platná?“ Tyto následky by si měl uvědomit každý, kdo dosud přehlížel důsledky kulturní revoluce krok za krokem prosazované stoupenci víry v pokrok, která se už dávno stala součástí všemožných náhradních náboženství.