Slova svatého evangelia podle Matouše

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých, a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22, 34–40)

Ve vstupní modlitbě jsme prosili ústy kněze: Všemohoucí, věčný Bože, rozmnož naši víru, naději a lásku, ať s radostí plníme, co přikazuješ, aby se na nás splnilo, co slibuješ.

Všemohoucí Bůh dává každému člověku tolik víry, naděje a lásky, kolik potřebuje. Je to jako s pramenem vody. Čím více se z něj čerpá, tím více vody dává – pokud nepřijde sucho a pramen nemá, kde brát. Ale Pán Bůh je nevyčerpatelný pramen víry, naděje a lásky. U Něj nemůže nastat„sucho“. To není možné. Ale u člověka to „sucho“ možné je, a proto naše naléhavá prosba o rozmnožení víry, naděje a lásky. Proč? Abychom s RADOSTÍ PLNILI, TO, CO NÁM PÁN BŮH PŘIKAZUJE! Proč? ABY SE NA NÁS – ABY SE NÁM SPLNILO TO, CO NÁM PÁN BŮH SLIBUJE!

V jedné kanceláři visí na nástěnce velkými písmeny tento nápis – citát: NIKDY NIKOMU NIC NESLIBUJ! Na první pohled to vypadá docela moudře, zvlášť pro lidi, kteří slibují lehkomyslně s vědomím přísloví: „Slibem nezarmoutíš.“Ale je k tomu dobré přidat: „Nesplněným slibem zarmoutíš dvojnásob.“ Potom to může také znít moudře pro ty, kteří na své sliby zapomenou, protože většinou pod tlakem toho, aby v byli „hodní“, jsou schopni slíbit vše,co po nich kdekdo žádá.

Pán Bůh je jiný. Jak říká žalmista: „Hospodin věčně pamatuje na svoji smlouvu.“ On své sliby nikdy nezapomene, vždy je plní, protože má všechno a ví všechno. Protože je Bůh.

Včera jsem byl na svatbě. Za ruce se zamilovaně drží dva cizí lidé – muž a žena. Jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že se dostatečně poznali, aby si skrze slova manželského slibu mohli udělit svátost manželství. Jeden druhému se darují a přijímají se slovy manželského slibu. Slibují to na celý život, až do smrti jednoho z nich. Slibují si lásku, úctu a věrnost na celý život. Slibují si, že spolu ponesou dobré a zlé. Slibují si, že se nikdy neopustí. Předtím zazněla slova moudrého a zkušeného kněze, který je moudře povzbudil podobenstvím o soutoku dvou řek. Jejich vody plynou po jejich spojení na začátku vedle sebe. Spojí se, až musí společně překonat překážku, která se jim postaví do cesty. Překážky nevedou k rozdělení, ale ke spojení. Ke spojení, které je podmínkou dodržení slibu, který si dali.

A nyní k evangeliu – když nevím, tak se zeptám. Znalec zákona určitě věděl správnou odpověď na svou otázku, ale chtěl přivést Pána Ježíše do úzkých. Pán Ježíš ve své lásce a ve své snaze zachránit tohoto pyšného člověka a jeho druhy dává jasnou odpověď: „Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe.“ Milovat Boha, kterého nevidíme, musíme skrze bližního, kterého vidíme. A k tomu potřebujeme Bohu věřit a doufat v něho. Mít víru, naději a lásku.

Jedna zoufalá žena, při nekonečném hledání svého syna, kterého jí ukradli během války k poněmčení, říká: „Vzali mi všechnu naději.“ Její sestra ji povzbudí: „Tak to není. Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat naději znamená věřit, že všemu zlému navzdory bude jednou zase dobře!“

Všemohoucí Otče, děkujeme ti tvé dary – víru, naději a lásku. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých prosíme – otevři naše srdce pro jejich přijetí – pro nás a naše bližní. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.