Slova svatého evangelia podle Matouše
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých, a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22, 34–40)
Ve vstupní modlitbě jsme prosili ústy kněze: Všemohoucí, věčný Bože, rozmnož naši víru, naději a lásku, ať s radostí plníme, co přikazuješ, aby se na nás splnilo, co slibuješ.
Všemohoucí Bůh dává každému člověku tolik víry, naděje a lásky, kolik potřebuje. Je to jako s pramenem vody. Čím více se z něj čerpá, tím více vody dává – pokud nepřijde sucho a pramen nemá, kde brát. Ale Pán Bůh je nevyčerpatelný pramen víry, naděje a lásky. U Něj nemůže nastat „sucho“. To není možné. Ale u člověka to „sucho“ možné je, a proto naše naléhavá prosba o rozmnožení víry, naděje a lásky. Proč? Abychom s RADOSTÍ PLNILI, TO, CO NÁM PÁN BŮH PŘIKAZUJE! Proč? ABY SE NA NÁS – ABY SE NÁM SPLNILO TO, CO NÁM PÁN BŮH SLIBUJE!
V jedné kanceláři visí na nástěnce velkými písmeny tento nápis – citát: NIKDY NIKOMU NIC NESLIBUJ! Na první pohled to vypadá docela moudře, zvlášť pro lidi, kteří slibují lehkomyslně s vědomím přísloví: „Slibem nezarmoutíš.“Ale je k tomu dobré přidat: „Nesplněným slibem zarmoutíš dvojnásob.“ Potom to může také znít moudře pro ty, kteří na své sliby zapomenou, protože většinou pod tlakem toho, aby v byli „hodní“, jsou schopni slíbit vše,co po nich kdekdo žádá.
Pán Bůh je jiný. Jak říká žalmista: „Hospodin věčně pamatuje na svoji smlouvu.“ On své sliby nikdy nezapomene, vždy je plní, protože má všechno a ví všechno. Protože je Bůh.
Včera jsem byl na svatbě. Za ruce se zamilovaně drží dva cizí lidé – muž a žena. Jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že se dostatečně poznali, aby si skrze slova manželského slibu mohli udělit svátost manželství. Jeden druhému se darují a přijímají se slovy manželského slibu. Slibují to na celý život, až do smrti jednoho z nich. Slibují si lásku, úctu a věrnost na celý život. Slibují si, že spolu ponesou dobré a zlé. Slibují si, že se nikdy neopustí. Předtím zazněla slova moudrého a zkušeného kněze, který je moudře povzbudil podobenstvím o soutoku dvou řek. Jejich vody plynou po jejich spojení na začátku vedle sebe. Spojí se, až musí společně překonat překážku, která se jim postaví do cesty. Překážky nevedou k rozdělení, ale ke spojení. Ke spojení, které je podmínkou dodržení slibu, který si dali.
A nyní k evangeliu – když nevím, tak se zeptám. Znalec zákona určitě věděl správnou odpověď na svou otázku, ale chtěl přivést Pána Ježíše do úzkých. Pán Ježíš ve své lásce a ve své snaze zachránit tohoto pyšného člověka a jeho druhy dává jasnou odpověď: „Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe.“ Milovat Boha, kterého nevidíme, musíme skrze bližního, kterého vidíme. A k tomu potřebujeme Bohu věřit a doufat v něho. Mít víru, naději a lásku.
Jedna zoufalá žena, při nekonečném hledání svého syna, kterého jí ukradli během války k poněmčení, říká: „Vzali mi všechnu naději.“ Její sestra ji povzbudí: „Tak to není. Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat naději znamená věřit, že všemu zlému navzdory bude jednou zase dobře!“
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za tvé dary – víru, naději a lásku. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých prosíme – otevři naše srdce pro jejich přijetí – pro nás a naše bližní. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.