Duchovní

Jakube a Terezo, před rokem jsme se takřka neznali. S Jakubem jsme se vídali při kontrole na bráně věznice. A pak přišla věta: „Pane kaplane, chtěl jsem mít svatbu v kostele, ale nejde to.“ „Proč?“ A od té chvíle jsme společně připravovali na přijetí svátosti křtu. A dnes stojíte před oltářem, abyste si udělili svátost manželství. Nebo stojíte před nastraženou pastí?

Co dělají staří lidé, kteří ještě mají víru v Boha a zkušenost? Co mají dělat? „Základní modlitby a vše, co ví o Pánu Ježíši, naše děti umí a ví díky babičce. Od malička si je brala na klín a vše potřebné je učila. O takové babičce můžeme s prosebným povzdechem k Bohu říct společně s kněžnou Boženy Němcové: Šťastná to žena.“ Kolik dětí, i pokřtěných, leží na cestě života okradeno o poklad víry?...

„Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem...“

Červen je měsícem kněžských svěcení. Letos by církev (ve Francii s 67 miliony obyvatel) měla uvítat 122 nových kněží, 77 diecézních a 45 těch, kteří jsou členy řeholních kongregací. Jedni budou více méně odevzdaně naříkat nad poklesem povolání. Jiní uvidí výzvu ke zrušení celibátu či otevření kněžství ženám. A další budou vyzývat k následování příkladu diecézí nebo komunit, které jsou přitažlivější než jiné. Tyto tři zdánlivě různé postoje mají společné, že se upínají k číslu. Ale možná se na ten problém díváme obráceně...