Duchovní

Před léty se uznával jen rozum, a co nebylo vědecké, to se posílalo do říše pohádek, jako i celé náboženství. Dnes jsme svědky opačného extrému. Rozhodující je subjektivní pocit. Co je dobro a co zlo, si rozhoduje každý sám, povyšuje vlastní já na místo neomylného boha. A protože nejvyšší může být z logiky věci vždy jenom jeden, stávají se všichni ostatní konkurenty či protivníky. Pak chybí přátelé či spolupracovníci. Váznou vztahy.

Nedávno jsem četl srdcervoucí výpověď amerického katolíka středního věku, dlouholetého redaktora tradicionalistického webu. Píše, že mu byl od mala vštěpován obraz Boha, jako sice spravedlivého, ale nanejvýš tvrdého a striktního soudce, který to jednou člověku „spočítá“. A končí slovy, že jestli je to tak, že nás Bůh pošle do pekla za konzumaci párku v rohlíku o velkopátečním postu (protože církev učí, že v takovém případě se jedná o těžký hřích), pak s takovým Bohem ani s církví, která něco takového hlásá, nechce mít nic společného...

V každém člověku je touha po míru a pokoji. Proto každého člověka zasáhla zpráva o válce na východě Evropy. Tato válka však probíhá už několik roků. Mnozí pamatujeme její dramatický začátek i snahu mnohých politiků a diplomatů o vytvoření příměří. Ale chtěl bych náš pohled a snahu zaměřit ze vzdálenosti mnoha kilometrů domů. Podívejme se do našeho srdce, do našich rodin. Zde také často probíhá válka...

Bože lásky! Králi míru! Duchu života! Prosíme tě stručně, ale vřele: je-li to Tvá vůle, nedopusť tu válku! Ty, který řídíš válečný vůz Izraele, smiluj se nad námi! Ty jsi zadrhl kola vozů Egypťanům, když pronásledovali Tvůj lid: zabrzdi bojová vozidla připravená do války.
Ty mateš cesty bezbožníků a maříš plány pohanů: ovlivni úmysly těch, kdo chystají válku.