Duchovní

Čas před Vánoci prožívají lidé různě. Na jedné straně víme, že ho máme naplnit ztišením, modlitbou, rozjímáním – očekáváním. Na straně druhé je kolem nás silný tlak atmosféry – závodů v pečení, vaření, vyzdobování a uklízení. Na jednom obrázku je žena v uklízecím úboru s potřebným nářadím v rukou. V bublině u rudých úst má tato slova: „Milé dámy, nezapomeňte, že 24. prosince přijde Ježíšek, a ne kontrola z hygieny!“

Jedním ze symbolů adventu je věnec – znamení nekonečna, znamení nekonečné Boží lásky k člověku. Na něm jsou čtyři svíce – čtyři neděle. V písni 126 z našeho kancionálu opěvujeme čtyři příchody Pána Ježíše. První v těle. Druhý v eucharistii a lidech, kteří jsou na tom hůř než my. Třetí příchod bude ve chvíli naší smrti. Čtvrtý příchod bude při vzkříšení – o kterém nemoudře mluvíme jako o konci světa. Místo toho bychom se měli těšit na nový začátek.

V zahradě kláštera v Paray-le-Monial – v místě, kde se Pán Ježíš zjevoval svaté Markétě Marii Alacoque a dal přísliby těm, kteří vykonají pobožnost prvních pátků – stojí krásná socha Matky Boží. Na jejím podstavci jsou vytesána tři slova: Pokání, Pokání, Pokání. Jak máme dělat toto pokání? Je to vyznání a odčiňování našich hříchů...

Slavnost Ježíše Krista Krále – na rozdíl od jiných slavností a svátků, které nám Kristova církev předkládá ke slavení – je mladá, ještě nemá ani sto roků. Zavedl ji do liturgie papež Pius XI. dne 11. prosince 1925 okružním listem Quas primas. V něm osvětlil Kristovu křesťanskou vládu. Podtrhl také vliv svátků na člověka tím, že je slavíme každý rok.