Kdyby se v roce 1918 Rakousko-Uhersko nerozpadlo, narodil bych se pravděpodobně jako poddaný Jeho Veličenstva císaře Karla I. a do Rakouska bych jezdil na dovolenou stejně, jako na Šumavu nebo do Jeseníků.
Řekami napájejícími Bodamské jezero muselo protéct hodně vody, aby se to naše, pravda již přeshraniční, cestování stalo zase dostupným a běžným. A musím říci, že po letošní návštěvě Vorarlberska, nejzápadnější rakouské výspy, jsem začal toho rozpadu stařičkého mocnářství upřímně litovat!
Celé široké okolí největšího evropského jezera, bavorský jih, zmíněné Vorarlbersko i sousedící území Švýcarska je nesmírně malebný kraj obývaný přívětivými lidmi, jejichž životní tempo je o poznání volnější než to naše. A dvojnásob to platí o venkově, krajině vesniček a stovek usedlostí na zalesněných a loukami posetých svazích hor.
Na jedné takové usedlosti patřící k vesnici Sulzberg jsme letos bydleli. Hospodářství se skládalo z pěkného domu alpského typu, chlévů, garáží a dřevěné stodoly. Bydlí tam hospodář s manželkou a dvěma malými dětmi, hospodářovi rodiče, dvanáct dojnic, pes neurčité rasy a hejno slepic. A ve dvou pěkných apartmánech se střídají hosté. K hospodářství patří odhadem několik desítek hektarů pastvin, pěkný kus lesa a nově i otočná fotovoltaická elektrárna na příhradovém stožáru (aby se pod ní mohly krávy pást). Hospodářství evidentně prosperuje, u nás by to bylo učiněné ekonomické sci-fi. Proč to tak je, netuším.
Mají tam obecní koupaliště, jmenuje se Moorbad. Je to rašelinové jezírko, a když jsem si ho prohlížel na prospektu, čekal jsem oplocení s ostnatým drátem a s důchodkyní v pokladně. Protože něco tak pěkného by se bez dozoru zachovat nemohlo. Jezírko má dřevěné molo, lávku pro vstup do vody, toalety, převlékárnu, litorální pásmo je osázeno kosatci. Hned vedle kovové ohniště s posezením. A plot ani pokladna nikde. Místní děti tam chytají čolky, maminky se sluní, tátové diskutují na lavičkách. Všude čisto.
A taky tam mají zmrzlinu. U jezírka stojí cedulka se šipkou k místní farmě v sousedství. Zmrzlinu mám rád, i vydal jsem se tím směrem. Uprostřed rozlehlé usedlosti stojí dřevěný domeček a v něm pultový mrazák a chladnička. V tom prvním se nacházelo osm druhů zmrzliny vyráběné z mléka produkovaného přímo na farmě. V papírovém kelímku s dřevěnou lžičkou. Cenu 3,5 euro vhodíte do kasičky připevněné na stěně. V chladničce byl k mání špek, párečky, klobásky a vajíčka. Rovněž místní produkce a stejný systém placení. Rozhlížel jsem se, nikde ani noha, žádné kamery. Lidé si tam prostě věří. Takových prodejních stánků jsem za těch pár dní potkal několik.
V Sulzbergu samozřejmě stojí kostel. Tedy spíše malá katedrála, kapacitu bych odhadl na pět set lidí (obec se všemi osadami a samotami má asi 1800 obyvatel). Ve všední den nás na mši svaté bylo dvanáct, ale v sobotu večer stovka, sedm ministrantů a ministrantek. A pan farář původem z Afriky. Tomu bylo rozumět nejlépe, mluvil pomalu a dobře vyslovoval. S místním dialektem, který se prý podobá švýcarské němčině, to bylo horší. Hned vedle kostela stojí katolický společenský dům a leží hřbitov. Po dlouhé době jsem viděl ryze křesťanský hřbitov, na němž i nejnovější náhrobky zdobí kříž či křesťanská symbolika. Říci, že hřbitov byl upravený, by byla urážka. Byla to dokonalost sama!
Obec má vlastní základní školu, mateřskou školu, apartmánový dům pro seniory a pečovatelský dům pro ty nejstarší. Krásné náměstí se dvěma restauracemi s ubytováním, pekařství, cukrárnu, několik dalších obchodů a taky vlastní mlékárnu. Tam se sváží mléko z místních farem a vyrábí nejrůznější mléčné výrobky (hlavně sýry), které odtud směřují do světa.
Protože jsme bydleli až na poslední farmě u lesa, museli jsme cestou do centra projít dvory několika dalších usedlostí. Silnička prostě vede mezi zápražím obytného domu, chlévem a stodolou. Každý místní se na vás usměje, zeptá se, jak se vám v Sulzbergu líbí a odkud jste. Občas taky zažertuje, což je problém, protože tomu ve švýcarské němčině skoro nikdy neporozumíte, a ze slušnosti se usmějete tak nějak na způsob bianco šeku. Ale cítíte se tam moc dobře.
Když teplota překročí třicítku, chodit po horách odmítám. Taky už mi není dvacet a nerad bych v praxi vyzkoušel rakouský zdravotnický systém. Proto jsem v mapách našel koupaliště s výhledem na Alpy a vyrazili jsme. Cesta vedla zpátky přes hranici do Bavorska (té hranice si prakticky nevšimnete), do poměrně malé vesničky. V tom vedru se nic jiného dělat nedalo, takže auta parkovala i mimo parkoviště na posekané louce. Tady už se vstupné, 4 eura na den, platilo. Čistá voda z místního pramene, veškeré zázemí, vzorně udržovaná zeleň, palmy v obřích květináčích, asi čtyři sta Rakušanů a Bavorů, početná černošská rodinka a my tři Češi. Je to do Čech přece jen daleko, takže po nás děti občas pokukovaly, jakou podivnou řečí to mluvíme.
Nemám rád, když někdo náš národ systematicky haní, přičítá nám každou špatnou vlastnost a vyzdvihuje všechny ostatní. Mám své Čechy, Moravany a Slezany rád. Ale musím říci, že lidé tam se prostě chovali jinak. Ohleduplněji, spořádaněji. Děti dováděly, ale neřvaly. Mládež se strkala do vody a škádlila, ale mělo to svou míru. A dospěláci pouštěli starší sednout na lavičky, nikdo neprojevoval nelibost, když mi trvalo déle vlézt do studené vody a blokoval jsem schůdky (hned jsem si toho nevšiml). Když jste si položili deku, soused se na vás usmál a pozdravil. Těžko se to popisuje, ale tu jinakost prostě vnímáte.
Netuším, zda je ten rozdíl dán dědictvím komunismu nebo jinou národní letorou, ale člověk se tam cítí moc dobře a snaží se, seč mu síly stačí, neudělat svému národu ostudu. A už vůbec nechápe, jak z toho mírného a spořádaného plemene mohlo před lety vzejít něco tak úděsného, jako byl nacionální socialismus.