Téma

Byl to jeden z nejsmutnějších e-mailů: obsahoval zprávu o ukončení činnosti politické strany Lidé PRO – a její (superseriózní!) závěrečné vyúčtování. „Nechceme se stát další malou stranou a riskovat tříštění politické scény,“ odůvodňuje zacinkání umíráčkem nad Lidé PRO, tímto politickým subjektem vlastně odštěpeným od spolku Milion chvilek pro demokracii, jeho zakladatel Mikuláš Minář. Ukončení činnosti je jistě správné – ale současně, nemohu si pomoct, taky naprosto chybné...

Po vskutku napínavém dni plném údajného či skutečného vyjednávání Poslanecká sněmovna odmítla prodloužit nouzový stav. Ten skončí v neděli 14. února. Nevím, zda někteří stoupenci opozice tuto evidentní porážku vládní koalice oslavují. Byl bych raději, kdyby se o něco takového ani nepokoušeli. Jako volič jedné z opozičních stran se totiž velmi obávám, že pan premiér právě umně rozehrál velmi vysokou hru. A hraje vabank! 

Prezident je holt prezident, asi si žádný politik nemůže dovolit, aby na novinářský dotaz řekl: „Ne, pane redaktore / paní redaktorko, projev Miloše Zeman jsem nesledoval a ani jej sledovat nebudu...“ Každý se s ním musí nějak vyrovnat. A asi to platí i pro publicisty. Pokusím se tedy i já (se silným sebezapřením) o nějakou reakci...

Brutalita diktatur, jakkoli se to občanům zemí, které v diktatuře nežijí, někdy jen velmi těžko věří, do značné míry závisí na reakcích okolního, svobodného světa – ke kterému, i přes nevymazatelnou zkušenost strachu z komunismu pod kůží nás, příslušníků starší generace, patří i Česká republika. Diktatury nejsou rády stavěny na pranýř, a to ani v zahraničí. Mají rády, jsou-li brány jako vážení a úctyhodní partneři....