1.
Tak především: v SMS ministra zahraničí Tomáše Macinky, které včera, 27. 1. 2026, dala celé veřejnosti na vědomí Kancelář prezidenta republiky a rozpoutala tak velkou politickou kauzu, česká politika nalezla další, ještě hlubší bahnité dno (i když Tomio Okamura – ve snaze celou bagatelizovat – tvrdil, že taková úroveň je normální…). Rozhodně to nebyla soukromá korespondence mezi panem Macinkou a panem Pojarem, jak se také statečně tvrdilo: byl to jasný vzkaz pro prezidenta republiky: „...já teď stojím před nevratným rozhodnutím, jak dál s panem prezidentem. Myslím, že by to měl vědět.“
Bylo to jasné vyhrožování, ba dokonce zastrašování: „Může získat klid, když já budu mít Turka na MŽP. Pokud ale ne, spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace.“ Bylo to veliké bububu, po kterém však nic nenásledovalo: to, že prezident nepovede českou delegaci na zasedání NATO (pokud by se to vůbec Macinkovi podařilo prosadit) není cosi, co by vstoupilo do učebnic politologie; po zveřejnění svých výhrůžek Tomáš Macinka, motoristicky řečeno, zařadil zpátečku – a já jako člověk, který se rád baví politickými konflikty, musím říct, že mě Macinka zklamal.
2.
Na druhé straně tím, že Macinkovu SMS zveřejnil, prezident republiky nic nezískal; byl to spíš projev jeho vzrůstající nervozity.
Stal se jednou ze stran velmi ošklivého sporu. Zveřejnění SMS nepovede ani ke konci Macinkovy politické dráhy (i když po jeho demisi anebo odvolání opozice volá velmi hlasitě), ani nezhorší jeho image v očích normálních, slušných lidí, protože to je tak špatné, že už nemůže být horší, jen stejné.
3.
Všechny opoziční strany kauzu pojaly jako příležitost a rozhodly se jí využít; je otázka, jestli si tím nějak pomohou; nemají vlastně jinou možnost, než předvést seriál povedených či i méně povedených řečnických cvičení. Macinka odvolán nebude a koalice se nerozpadne.
4.
Veliké hrdinství v kauze prokázal premiér Andrej Babiš; k jasnému vyjádření, jestli o Macinkových výhrůžkách dopředu věděl, nebo nevěděl, ho nikdo nedonutil (a k podání kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu už teprve ne). Zatímco v médiích i ve sněmovně jeden politický projev stíhal druhý, on se na celé odpoledne skryl zrakům veřejnosti v hlubinách sněmovny a v sále se ani neukázal. Jen na sítích vydal minimalistické prohlášení (jen text, žádné video, žádné rekvizity) – jako ve smyslu: já bych to takhle nenapsal, je třeba zklidnit emoce a vydírání to nebylo.
Budiž mi dovolena malá spekulace: celé odpoledne Andrej Babiš seděl u monitoru a hlasitě nadával, a to opět svou směsí češtiny a slovenštiny, které se s tak velikou pílí v posledních měsících odnaučil. – to nevím, to si jen tak představuji.
A pak vyzval prezidenta i Macinku, aby si spolu s ním sedli k jednomu stolu. Prezident i ministr zahraničí ho vynesli do pozice moudrého a nestranného soudce.