Říkám to nerad – přímo mě bolí to říkat: ale jako morální vítěz íránsko-amerického konfliktu nyní (konflikt ovšem ještě není u konce) vychází Írán. Tedy nikoli Írán, to vůbec ne, íránský lid je ve válce ten nejvíce postižený a poražený – ale íránský režim, systém ajatolláhů a Revolučních gard.
A námořní plavba. To, co se vytvářelo postupně v uplynulých zhruba dvou stech letech a čemu se říkalo mezinárodní právo, se dnes před našima očima trhá na kusy a drtí na prach – ale zásada svobodné plavby v úžinách byla až dosud respektována. To v těchto dnech a týdnech končí. Za to se (ale snad se to ještě učí) za mých časů vyhazovalo při zkoušení od tabule: průplav je lidské dílo a průliv neboli úžina je dílo přírody.
Ani íránským ajatolláhům nikdy nenapadlo blokovat anebo zpoplatnit plavbu Hormuzskou úžinou: až teď, za války, kterou rozpoutal Donald Trump (až bude zase chtít Nobelovu cenu za mír, nemělo se zapomenout na stovky blokovaných lodí a tisíce uvězněných námořníků). Druhým poraženým ve válce na Blízkém výhodě je celý světový obchod. Tedy doslova a do písmene – my všichni; všichni na stý a první způsob závisíme na ropě – a to i tehdy, jezdíme-li elektromobilem anebo chodíme pěšky.
Kdo se ze současné války nejvíc radoval, byl Stát Izrael: nevím, ale věřil bych i tomu, že Izrael Trumpa do útoku na Írán vmanévroval. Izrael – ať se dělo a jednalo tak či onak – až dosud systematicky, krok za krokem plnil svůj program, nemilosrdně likvidoval dávno naplánované cíle v Íránu a jižním Libanonu, odškrtával si položku za položkou, a tak zlepšoval svoji bezpečnostní situaci. Ještě s tím není hotový, takže příměří nebo mír se silně oslabeným Íránem není v jeho zájmu.
Ale poraženými v současné válce (která ovšem ještě není u konce) jsou i Spojené státy americké. Vynaložily obrovské prostředky, zničily obrovský objem íránské vojenské i civilní infrastruktury, pozabíjely spoustu představitelů íránské diktatury, ale diktatura sama, krvavá, nelidská a brutální, se nezhroutila, nýbrž pod těžkými údery americké válečné mašinérie se jen ještě upevnila; kdo trpí, je íránský lid, ne režim – režim schopný držet se u moci i za cenu toho, že nespokojené obyvatele vraždí ne po tisících, ale po desítkách tisíc, režim, který od začátku války zabil desetkrát více svých vlastních nespokojených občanů, než vojáků útočící nepřátelské armády. Spojené státy, i když si to, jak se zdá, zatím neuvědomují, rovněž prohrály či alespoň dále zhoršily své vztahy se spojenci v NATO – když po nich požadovaly součinnost, aniž by se s nimi předem poradily nebo je aspoň informovaly – a nekonzultovanou kontra-blokádou Hormuzského průlivu zhoršily i vztahy s arabskými přáteli a spojenci v čele se Saúdskou Arábií.

A hlavně: Spojené státy zatím nedosáhly svůj hlavní deklarovaný cíl: do budoucna nejen neznemožnily výrobu íránské jaderné zbraně, ale ani úplně nezlikvidovaly íránskou produkci balistických raket.
Nyní je na íránsko-americké frontě příměří: příměří, o které stojí stejně tak Írán jako USA. Až se nějak vyřeší otázka plavby Hormuzským průlivem, mohlo by to být příměří, které by mohlo trvat celé roky. Ovšem za stálého pokřiku jedné i druhé strany, že právě ona to byla, kdo totálně porazil svého protivníka – tady vidím jiskřičku optimismu.