Jiří Suchý se svěřuje s nejintimnějšími záchvěvy své mysli. Ukazuje tak cestu pro každého, kdo pochybuje a hledá. Vidíme tu Suchého od nejútlejšího věku přes dospívání až po dnešní myšlenkovou dospělost a uvědomujeme si, že jeho životní pouť v tuto knihu logicky ústí. Dozvídáme se třeba, že chodil do náboženství a že ministroval, že ví, co je modlitba. Jiří Suchý je člověkem naší generace, která dostala základy víry v rodině, a chce předat tuto pochodeň dál...
Rozčiloval jsem se před několika málo dny na těchto stránkých na tím, jak dva vůdčí činitelé české politky, tedy Andrej Babiš s Milošem Zemanem, za tiché spoluúčasti Jana Hamáčka, porušili ústavu České republiky, a volal jsem hlasitě, aby opoziční politici s tím začali cosi dělat. Jenže, jak se ukázalo, nikdo ústavu neporušil... Musím svoje volání vzít zpět... Kdepak na Babiše se Zemanem! Na ty dva nemám. Ani náznakem! Ale o moc líp se, mám za to, nevedlo ani ostatním politickým komentátorům, kteří se ještě snaží vykonávat psí službu v demokraci a hlídat, kterak že ti, kdo tvrdě drží moc ve své pevné pěsti, s tímto vlastnictvím zacházejí...
Vážené poslankyně, vážení poslanci, rád bych na této schůzi sněmovny předložil zákon, jehož absence křiklavě poškozuje lidská práva v České republice, ačkoliv v jiných zemích (např. i v Německu) je již akceptovanou normou. Jedná se o zákon o mnohoženství, tradiční instituci, která byla přítomna i u Slovanů, než ji bigotní a nesnášenlivé křesťanství vymýtilo...
Pár minut před půlnocí vyšlo noční modlitební procesí s úmyslem bojovat za neschválení Istanbulské úmluvy. V čele nesl chlapec kříž, vedle něj byly neseny dvě hořící louče. Sochu Panny Marie si nosiči předávali. Na konci opět dva muži nesoucí louče a průvod uzavíralo doprovodné vozidlo. Pomodlili jsme se tři růžence a vyslovovali specifikované prosby v návaznosti na hrozbu genderové ideologie zakomponované do Istanbulské úmluvy. O půl třetí začala v bazilice mše svatá. Když jsme před čtvrtou vycházeli z kostela, svítalo. O půl páté jsme zavírali očka... V sobotu po půl jedenácté jsme se protahovali do krásného letního dne...
Sedíme, koukáme se na sebe navzájem udiveně – a hojíme si utrpěné rány. Musíme si přiznat, že uvedení show Olivera Frljiće Vaše násilí a naše násilí nás všechny důkladně zaskočilo. My, věřící, kteří milujeme našeho Pána Ježíše Krista živou láskou, jsme byli šokovaní, že vůbec někdo může našeho Pána, který přece nikdy nikomu nic zlého neudělal, takto ponížit a urážet. Naši nevěřící spoluobčané zase s údivem kroutí hlavou nad naší reakcí... Něco takového by od nás nečekali...
Žijeme v zemi, kde prezident tu hrozí novinářům maketou samopalu, tu zase říká, že je třeba žurnalisty „likvidirovať“. Prestiž novinářů však opravdu není vysoká, myslím, že proto, že se všichni házejí do jednoho pytle; velký respekt si však zaslouží práce mnohých z nich, zejména investigativních novinářů. Chtěl bych se dnes trochu blíže podívat na místo, kde se investigativní žurnalistika zrodila – je jím hnutí takzvaných muckrakers neboli „kydačů hnoje“ v USA; američtí historikové žurnalistiky je kladou do let 1902–1917.
Je to podivné setkání. Na jedné straně Donald Trump, představitel své země, který má titul prezidenta, obrovskou moc – ale až do detailu přesně stanovené meze pravomocí. A na druhé straně Kim Čong-un, jehož státní funkce se rovná nule. (Nejvyšším představitelem Korejské lidově demokratické republiky je formálně osmdesátiletý pán jménem Choe Thae-bok, předseda předsednictva severokorejského parlamentu.) Kim Čong-un má zato stranické funkce, o jakých si může Donald Trump nechat jenom zdát...
