Slova svatého evangelia podle Jana:
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“ (Jan 1, 29–34)

První den v týdnu modliteb, ve kterém prosíme o jednotu křesťanů, slyšíme svědectví svatého Jana Křtitele o Pánu Ježíši: „Hle beránek Boží, který snímá hříchy světa /.../ to je Syn Boží.“
Při mši svaté třikrát opakujeme tato Janova slova s prosbou, aby se Bůh nad námi smiloval, hříchy odpustil a nebe dal: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“ A toto nebe – Ježíše Krista, Syna Božího nám kněz ukazuje a znovu opakuje: „Hle Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kteří jsou pozváni k večeři Beránkově.“
Podstatou těchto slov je POKORA a VÍRA. Janova – a také každého z nás. Je tomu tak?
Pokora, kterou nám ukazuje svým životem svatý Jan Křtitel. Pokora, která nás vede k poznání, že jsme lidé hříšní a zlí, které Pán Ježíš vede skrze svatost života do nebe. A nejen že nás vede, ale sám sebe nám dává – zvlášť ve dvou svátostech – ve svaté zpovědi a ve svatém přijímání. Odpuštěním hříchů nás připravuje na možnost přijetí nebeského pokrmu – pokrmu na cestě do nebe.
Víra, která nám dává jistotu, když na slova: „Tělo Kristovo.“ Odpovídáme: „Amen.“
Víra v CÍRKEV, kterou vyznáváme každou neděli a o slavnostech slovy modlitby nicejsko-cařihradského slavnostního vyznání víry: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou (katolickou), apoštolskou církev.“
Na začátku modlitby svatého růžence a korunky k Božímu milosrdenství slovy apoštolského vyznání víry: „Věřím /.../ ve svatou církev obecnou.“
Jaká je moje osobní víra v církev, o které mluví tyto články víry? Miluji tuto Kristovu církev, kterou založil Pán Ježíš a za kterou se obětoval? Miluji Kristovu církev, skrze kterou nám Pán Bůh dává vše co potřebujeme na našem putování k cíli života?
Když nás nesli (ve velké většině) rodiče k přijetí svátosti křtu, tak po první otázce na naše jméno jim byla položena druhá: „Co si pro své dítě od církve žádáte?“ – „Křest.“ (Nebo také mohou odpovědět: Víru nebo Milost Kristovu nebo Vstup do církve nebo Věčný život.)
Křesťané, kteří ztratili víru a lásku k církvi, vystupují z církve. Na západě to dělají úředně, aby nemuseli platit příspěvky, u nás to praktikují „neúředně“ – přestanou chodit do kostela. Sami sebe vylučují ze společenství církve. Většina z nich netuší, že vyloučení z církve – exkomunikace – je největší církevní trest.
Na závěr nevyžádaná rada pro naše modlitební snažení o jednotu křesťanů: jeden Otče náš a Zdrávas denně s prosbou o návrat pokřtěných do společenství církve. Proč? Stále platí, že kdo nechce věřit, věřit nebude a vždycky si najde nějaké ale. My věříme a modlitbou se naše víra upevňuje.
Všemohoucí Otče, děkujeme za církev. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých prosíme o jednotu svaté, katolické, apoštolské církve – podle tvé svaté vůle. Skrze Krista našeho Pána. Amen.