Slova svatého evangelia podle Lukáše:
Ještě ten den, první po sobotě, se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. (Luk 24, 13–35)

Na co myslím, když přijímám do svého nitra slova příběhu o emauzských učednících? V lepším případě se ptám: „Jak je možné, že ho nepoznali? Byli to přece Ježíšovi učedníci, znali ho velmi dobře. A slyšeli potvrzené svědectví o prázdném hrobu.“ Pán Ježíš jde vedle nich, mluví s nimi a oni ho nevidí, neslyší. Jak je to možné?“ Myslí jen na sebe, na své představy, na své zklamání. Myslí jen a jen na sebe. A to je dělá slepými, hluchými. Osvobození od tohoto zničujícího sobeckého myšlení jen a jen na sebe začíná přicházet ve chvíli, kdy řeknou prosbu: „Zůstaň s námi.“ A úplné osvobození přichází ve chvíli, kdy zažijí – podle Písma a řečeno dnešními slovy – mši svatou. Pán Ježíš vzal do svých rukou chléb, požehnal ho, lámal a dal jim ho. Dal jim ho a v tu chvíli se jim otevřely oči, v tu chvíli poznali vzkříšeného Krista. A toto jim dalo sílu, že přestanou myslet na sebe. Přes únavu z celodenní chůze, přes nebezpečí noční chůze se vydají zpět do Jeruzaléma, aby se podělili s apoštoly o to, co se vzkříšeným Pánem prožili.
Včera z úst biskupa Zdeňka zazněla u stolu otázka: „Ubylo u vás po covidu lidí v kostele?“ – „Ano, tak jako všude.“  
Možná nám pomůže otevřít oči a poznat cenu mše svaté citát autora, který je pronásledován za svůj postoj k bezbožecké  ideologii: „Nikdy jsem se nechtěl stát hrdinou, ale v zemi, kde zavládlo šílenství, jsem tento postoj musel zaujmout.“ Není hrdina každý, kdo se zvedne ze svého pohodlíčka, ze svých představ, co všechno „musí“, a jde ke stolu a tam se nechá Pánem obdarovat?
Všemohoucí Otče, děkujeme ti milost mše svaté. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých prosíme o to, abychom ji co nejčastěji prožívali – ke Tvé cti a slávě a spáse celého světa. Skrze Krista našeho Pána. Amen.