Zaujalo mě – prý turecké – přísloví, které ke mne nějak dorazilo v posledních dnech: Vstoupí-li do paláce klaun, nezmění se klaun v krále, nýbrž celý palác v cirkus...
Svět se zbláznil; není snad banálnější konstatování. Mohlo by se zdát, že to se zbláznil jediný člověk, americký prezident Donald Trump; celé jeho chování je nelogické a šílené a lidé okolo něho mu jen přizvukují. A pochlebují. Nemá ani smysl vypočítávat jednotlivé Trumpovy kroky, zmatečné a nedomyšlené – ovšem s obrovskými, globálními následky.
Jenže Donald Trump nespadl z nebe, neobjevil se na scéně z hodiny na hodinu ani z roku rok. Je to plod na stromě, který se jmenuje Amerika, je to, Bohu žel, výsledek vývoje, který probíhá už celá desetiletí.
Díval jsem se na dokument o Gregorym Peckovi, vysílaný Českou televizí na Červené pondělí – a uvědomil jsem si, jak se za posledních zhruba šedesát let Amerika změnila. Kde jsou hrdinové filmů jako byly například Velká země nebo Jako zabít ptáčka – ale ano, i Prázdniny v Římě? Silní muži, pro něž je morálka nenápadně, ale o to silněji, samozřejmě – na prvním místě.
Desatero Donalda Trumpa má jeden jediný bod, a ten zní: Já.
Jeden filmový kritik v zmiňovaném dokumentu řekl, že Gregory Peck v divákovi zanechává dojem, že svět je v pořádku, nebo aspoň do konce filmu bude... Točí se v posledních deseti, dvaceti letech filmy, které by si vůbec dovolily zanechávat takovýto dojem? Chodili by na ně diváci? Myslím, že ne. Svět ve své podstatě ještě stále není tak špatný, jak jej lidé vnímají. Všechny tragédie světa se nejdříve odehrají v myslích lidí – a teprve potom v realitě.