V Národním muzeu v Praze, a je to velká sláva, nyní hostuje v Etiopii – před padesáti lety nalezená – miliony let stará část kostry předka člověka, již její nálezci neformálně pojmenovali Lucy.

Nemám s ní problém.

Už Pius XII. prohlásil, že je možné, že Bůh při stvoření člověka použil zvířecí tělo.

Zda vývoj, anebo stvoření, to už dnes nikdo neřeší. Ale já jsem se ještě ve škole – bylo to za bolševika, ale možná, že je to tak ve škole někde ještě dnes – učil (= jsem byl indoktrinován), že ty chlupaté a trochu skrčené postavy na obrazech Zdeňka Buriana dokazují, že církev (potažmo Bible) nemá pravdu…

Vývoj člověka, jako všechno na světě, je věc nesnadná a tajemná a přímo zuřivě se vymykající jakýmkoliv zjednodušujícím klišé a představám. (Například proč vývoj v nějaké chvíli začal – a proč právě tehdy? A pokračuje snad i dnes a co by se v tom případě za miliony let vyvinulo třeba z dnešních šimpanzů?)

Ale podstatná je jiná věc: v nějaký okamžik, a byl to okamžik svobodného Božího rozhodnutí, se Jeho prst, jako na Michelangelově fresce, dotkl hmoty a stalo se něco zásadního. Najednou, ne postupně, tu po všech spletitých genetických peripetiích byl člověk jako jsme my dnes, bytost schopná cítit a myslet jako my a vytvářet úžasná umělecká díla (umění je vždycky poznávacím znakem lidství), například malby v Altamiře a podobně.

Všechno je důvod k tomu, aby se člověk začal Bohu klanět.