Komentář a glosa jsou aktuální žurnalistické žánry; když mě zahltí jiná práce a jiné úkoly a nestihnu komentář k nějakému dění napsat hned – už je téma ztracené... Ale teď bych se rád prohřešil proti zákonu pohotového komentování a k některým událostem se ještě, alespoň stručně, vrátil. Tedy: opozděný komentář číslo 1: Zeman v Rusku.
Co může být větším příznakem krize politické strany, než když její dosavadní předseda a spoluzakladatel už ani nechce obhajovat svůj předsednický post – ačkoliv byl právě zvolen do Poslanecké sněmovny a je tam velmi výraznou postavou?
Přesvědčení konzervativců, že se ve společnosti podaří obnovit vzájemnou důvěru mezi voliči a politickými elitami a důvěru společnosti k tradičnímu politickému uspořádání se střídáním vlád pravého a levého středu, trpí několika nesamozřejmými předpoklady, které nelze zajistit ani změnou politické rétoriky. Nejbizarnější je iluze, že lze do veřejného života vrátit křesťanské hodnoty bez křesťanství...
Podle záznamů Karlovy univerzity se zdá, že do jmenovacího (profesorského) řízení vstoupil Tomáš Halík jako docent se dvěma malými doktoráty, a s žádným velkým doktorátem, což je věc velmi neobvyklá. Jak přišel k velkému doktorátu a zda skutečně získal dva tituly s jednou prací? Dokud nebudou zveřejněny univerzitní dokumenty, nezbude nám než žít s tajemstvím, jak přesně jeho studia probíhala...
Za rok budou komunální volby. A teď napíši něco kacířského. Není takový problém je vyhrát! „Doufám, že od toho neutečeš. Takovejch rozdělanejch věcí, kdo by to dodělal. Jestli kvůli tobě příde někdo, kdo to nezvládne, tak to bude tvoje vina.“ Taková konstatování slyším ze všech stran. Od věrných podporovatelů i od těch, co ani k volbám nechodí. Už mi bylo devětačtyřicet. Ne, nejsem žádný stařec. Ale „pára“ mi ubývá. Mimo práci starosty už nemám sílu dělat věci, které jsem dělal rád. Vyrobit lavičku, vzít kluky k rybníku...
Hlavní město České republiky se jmenuje Lány. Je tam zámek, kde sídlí panovník, krytý jaksi autoritou jednoho svého předchůdce, a jedná. Politické strany zvolené do sněmovny přijíždějí za ním a on je – ve vhodných rozestupech, aby každé setkání mediálně náležitě doznělo – laskavě přijímá. Panovník sídlí za velikou kovanou bránou a hlídají nám ho vojáci v pruhované budce. Televize vždycky ukáží, v jakém autě jednotlivé politické strany přijely, a brána zámku se zavře. Novináři a případný další chudý lid musí čekat na silnici před bránou. To je nemůžou pustit alespoň do parku? Ne, z nějakého závažného státnického důvodu to není možné...
Bylo mi teprve šestnáct let, když se mi dostala do ruky kniha Romana Guardiniho O modlitbě, jež tehdy vyšla. Ale nebyl jsem na tuto knihu ještě zralý – to mi bylo jasné, sotva jsem do ní trochu začetl; tak jsem ji odložil. Ovšem jedna myšlenka Romana Guardiniho z této knihy mi utkvěla dodnes: „Vcelku se dá říci, že člověk není tvor, který by se rád modlil.“
