Rád bych se v tomto adventním čase podělil o své zkušenosti s modlitbou a účastí na mši svaté. Jen připomenu, že jsem konvertita, obrácen před 13 lety a pokřtěn před 9 lety. Přiznávám, že na počátku mé duchovní cesty byla modlitba velký problém. Nejen že jsem na ni nebyl schopen najít čas, ale dokonce jsem jí vůbec nebyl schopen...
Když se ráno nepomodlím, jdu pak z domu, jako bych kulhal na jednu nohu: to je faktická zkušenost. Ano, modlitba je něco jako hygienické návyky. Aby člověku prospívala, musí přejít z duše do těla, do toho, čemu se říká dynamický stereotyp. To vyžaduje určité období snahy, po kterém už to jde lépe, jako když se muzikant dostane přes stupnice a etudy. Pak má člověk modlitbu pevně usazenou v životním rozvrhu a je nesvůj, když ji nestihne...
V jednu hodinu ráno, po „neformální večeři“, kde se měla řešit problematika přijímání uprchlíků, působila, jak nám, ji ukázaly televizní záběry, ztrhaně i matadorka všech celonočních jednání, německá kancléřka Angela Merkelová (snad si myslela, že si v Bruselu odpočine od obtížného lepení nové berlínské koalice). Český premiér Andrej Babiš (zastávající svůj úřad – neboť nemá více než 50 procent – v rozporu s výsledkem sněmovních, ale zato v souladu s výsledkem minulých prezidentských voleb) se usmíval...
Když dne 8. srpna roku 2008 náhle spadl rozestavěný most přímo před plnou rychlostí pádící rychlík a zahynulo osm lidí, nic zvláštního se nestalo. Nebo stalo? Těžko říct. Z verdiktu Okresního soudu v Novém Jičíně, jak jej vynesl 7. prosince letošního roku, plyne oboje – anebo nic? Soudce Jaromír Pšenica četl předlouhý seznam nedostatků, které se při stavbě mostu projevily, ale to byla jen ilustrace závěru: „Soud neví, proč most spadl...“
Když mě zahltí práce a nestihnu aktuální komentář (většinou je to k tématu, které se mě obzvlášť dotkne) už je téma ztracené... Ale rád bych i teď, řekl několik málo opožděných slov k tématu, které vlastně vůbec není vůbec tématem na komentář a patřilo by do rubriky malých duchovních zamyšlení. Tedy: opožděný komentář číslo 3 aneb: Co papež nepotřebuje.
Lidi chodí stále míň do kostela. Když někde lidi nechodí do divadla – kdo za to může? Instalatéři? Anebo pekaři? Anebo spíš režiséři a herci? Situace, aspoň podle mé zkušenosti, je taková, že běžná návštěva běžné bohoslužby v nikom (bez mimořádné milosti Boží) víru ani zájem o církev nevyvolá. A naopak, u leckoho, kdo ji má, může vést až ke ztrátě víry...
Advent, čas,
ve kterém zazní k nám uvnitř zvenku
tisíc a jeden jasných zvonků
(a kdy jediný bezdomovec
sám zvoní jako stádo ovec
u červeného kotlíku
z domova, jejž má v Armádě spásy)...
