Aktuálně

Bylo mi teprve šestnáct let, když se mi dostala do ruky kniha Romana Guardiniho O modlitbě, jež tehdy vyšla. Ale nebyl jsem na tuto knihu ještě zralý – to mi bylo jasné, sotva jsem do ní trochu začetl; tak jsem ji odložil. Ovšem jedna myšlenka Romana Guardiniho z této knihy mi utkvěla dodnes: „Vcelku se dá říci, že člověk není tvor, který by se rád modlil.“

„Už jsme si to zkusili, ať to zas zkusí někdo jiný,“ zříká se možnosti vlády s Andrejem Babišem člen vedení ČSSD, předseda Senátu Milan Štěch. Jde tedy o jakousi pohodlnost – a mravné by bylo, aby demokratické strany vzaly na sebe kříž a šly do Strakovy akademie zápasit za demokracii a vlastně válčit proti Babišovi – pod vedením Babiše?

Přistěhoval se k nám před několika lety s manželkou a s první dcerou. Právě manželku jsem zaregistroval první. Šla přede mnou po chodníku směrem ke škole a já si lámal hlavu, kterou žačku čtvrté třídy ještě neznám. Obchodnické začátky měl těžké. V obchodě pronajatém od místního prodejce, který sám obchod neudržel. Otevřeno od sedmi do sedmi, v pátek i ve svátek. Ve studeném krámě, který se vytápí jen tehdy, když venku mrzne, až praští...

28. říjen, den vyhlášení československé samostatnosti, je dost zvláštní státní svátek; slavíme výročí vzniku státu, který už déle než čtyřiadvacet let neexistuje. Právě proto je jistě tou nejlepší příležitostí k udělování státních vyznamenání. Bizarní postava stojící v čele našeho státu se výběrem vyznamenaných letos jako by hlasitě dovolávala podpory...

Dnes by se dožil sta let Pavel Tigrid (27. října 1917 – 31. srpna 2003), jedna z nejvýznamnějších postav českého exilu po roce 1948, publicista a veřejný činitel, šéfredaktor exilové revue Svědectví, jednoho z nejlepších časopisů, které kdy v českém jazyce vycházely...

Jedno všednodenní ráno: Nachystala jsem svým dvěma starším dětem snídani. Koláč a bílou kávu. Starší sedí u velkého stolu, mladší u svého stolečku. Přicupitaly a usadily se. „Děti, najezte se, já se jdu postarat o miminko. Dobrou chuť!“ Jak jsem se starala o svého nejmladšího potomka, slyším, že už to začíná. Co? To jejich věčné dohadování. „To je moje!“ – „Ne!“ – „Dej mi to!“ – „Ne, ne!“