Kamarád Mirek (jméno jsem změnil) je uzenář (povolání je taky změněné); je velmi obětavý, pro svoje povolání žije a nešetří síly, když jde o to pomáhat lidem. Mám ho moc rád – i když, jako každý, má taky své stinné stránky & špatné vlastnosti. Nejvíc mě trápí (a štve, to musím přiznat!), že v poslední době si zvykl hrozně nadávat na papeže. Už se skoro bojím Mirka potkat...
Velikonoční obřady jsem letos prožil v jedné, nejmenované, farnosti v pohraničí. Přiznám se, že mám v hlavě nějak zakódovanou bývalou etnickou hranici mezi Čechy a Němci a území Sudet se – při cestách služebních i osobních – spíše vyhýbám... Kdo trochu zná dnešní Sudety, ví dobře, že tamní obyvatelstvo, při vší úctě, se od původně českých oblastí dost liší: je zde podstatně víc sociálně slabších lidí, víc Romů, nic proti nim, víc lidí vykořeněných... A prakticky žádní tradičně zbožní lidé.
Kde jsou ty časy, kdy jsem jako malý kluk jezdil s rodiči za známými do DDR. Pro ty, kterým ta zkratka už nic neříká, jednalo se o Německou demokratickou republiku. Jeden ze sovětských satelitů, který se podařilo uloupnout od imperialismem prolezlého západního Německa a tím šestnáct milionů Němců zachránit před týráním revanšisty a vykořisťováním kapitalisty...
Síla a krása velikonočních obřadů, hluboký smutek Velkého pátku a jásavá radost Vzkříšení. Prožitek největších svátků po čtyřicetidenní přípravě...
Tady v Žamberku je postní plátno jiné. Fialové pozadí zabírá mnohem větší procento plochy než Ukřižovaný: je to přesně opačný poměr pozadí a postav, než bývá většinou obvyklé. A nejsou tu jiné postavy než ta hlavní. Tělo na kříži je uprostřed té velké plochy až subtilní. A pod ním je Golgota, která opravdu vypadá jako lebka...
Ovšem kapitalismus, tedy svoboda v podnikání, a diktatura, tedy nesvoboda v politice a v životě společnosti, to opravdu nejde dohromady. I když kapitalisté jsou politicky správně školeni, tajnou policií kontrolováni a stranickými funkcionáři řízeni. Svoboda je jen jedna a to se dříve či později projeví – byť v případě Číny asi o hodně později...
Hledí na probodeného. A mají přitom nejrůznější pocity, ze kterých by vznikla dlouhá škála barev a odstínů v několika řadách: hrůza – soucit – sympatie – obdiv – úcta – vděk – výčitky svědomí – lítost – úleva z odpuštění – láska. A na opačnou stranu úlek – údiv – úškleb – pohrdání – pohoršení – pobouření – vztek – agrese – hagiofobie. A někde mezi tím sebeuspokojení (jen klid, já tam nevisím) – nevědomost – nechápavost – ignorance – necitelnost – nevšímavost – lhostejnost – zapomnění...
