Aktuálně

„Mít velké ego je dobré“ – to není jen heslo, to je i název kapitoly; a životní program. Hádejte, koho! „Nikdo nikdy nezapochyboval o mých schopnostech,“ říká autor. Vždyť za všechno, co v životě dokázal, si může jen on sám, totiž: „V reálném světě vám nikdo peníze jen tak nedá.“ Ale též varuje: „Život není snadný. Svět je kruté a nemilosrdné místo...“

Pokud někdo v Boha nevěří, nectí ho a nemiluje, tak ať ho nechá laskavě na pokoji; může klidně psát bůh, třeba i s tím malým b – a slovo Pán, které my Bohu přidáváme na znak jeho slávy a moci a naší úcty, nechat stranou. Panu Novákovi (a komukoli jinému) by se taky, předpokládám, nelíbilo, kdyby byl pro někoho jakýsi „pannovák“...

„Manželství není výtvorem náhody ani nevzniklo vývojem slepě působících sil přírody. Je to moudré a prozřetelné ustanovení Boha Stvořitele /.../. Je to láska plně lidská, to je současně smyslová i duchovní. Není to tedy pouhý výraz pudu nebo citového hnutí...“

Anebo je snad lepší, jak to dnes dělá spousta katolíků, kteří jsou na zodpovědných místech (o evangelících ani nemluvě): totiž posloužit nevěřícím tak, jak oni to chtějí – neboli, jak se dnes taky říká, „respektovat svědomí nevěřícího“? To ovšem potom leckdy předpokládá, že vlastní svědomí schovám doma na dno skříně a nebudu s ním chodit do práce...

Přiznám se, že jsem k světským oslavám svatého Valentina dost tolerantní, ať se na mě moji přátelé konzervativci nezlobí. Ale slavit se dá i duchovně a na podobné iniciativy, které se u nás v tomto duchu objevují, se dívám velice pozitivně. Na pražském Vyšehradě máme část Valentinových ostatků, na severní Moravě je mu zasvěcený kostel...

Tak žijeme, tak tady,
ve strachu a v noci
i za bílého dne...
V místnostech bez oken,
v ložnicích na náměstích.
V pyžamech
z černého sukna...