Téměř okamžitě – po pouhé hodině a čtvrt – skončila včera (v den památky Panny Marie Bolestné) debata o problému uprchlíků v české Poslanecké sněmovně. Poslanci pak přešli k zákonu o místních poplatcích; k tématu běženců se prý vrátí, až o věci nějak rozhodnou premiéři & prezidenti osmadvacítky... Musím sebekriticky uznat, že ten kousek debaty, který jsme zatím vyslechli, byl lepší, než jsem čekal: rozumnější názory spíše převládaly.
Dnes je svátek Povýšení svatého Kříže. Kříž je symbol křesťanství; kříž je v jádru křesťanství. Crux ave, spes nostra unica. Zdráv buď Kříži, naše jediná spáso! Když začal o svém Kříži mluvit Pán Ježíš, vzal si ho Petr – jakožto rozumný, zkušený člověk – stranou a začal mu to rozmlouvat; letos, shodou okolností, jsme toto místo slyšeli při liturgii včera, tedy vlastně v předvečer svátku Povýšení svatého Kříže. A slyšeli jsme, že Pán odmítání Kříže odsoudil tak tvrdě, jako sotvaco jiného: „Jdi mi z cesty, satane,“ řekl Petrovi...
Dopřej mi prosím ještě chvilku času, Bože,
dopřej mi prostor
na pokání jak bílý stan na bílé pláni,
abych se ztratil,
abych se vrátil,
abych světu zmizel,
ať se všechna svízel
zvrátí, ztratí, spálí,
ať hry, jež jsme hráli,
bílá milost spálí,
ať
obrousí se hrany,
než zaznějí hrany,
Bože, dej nám bílé stany...
„Unese-li mne představivost ještě dál,“ píše maďarský profesor, „vytanou i mně, stejně jako řadě dalších lidí, na mysli poslední hodiny Říše římské /.../. Mám na mysli doby, kdy se u římských limes, obdoby dnešních ´schengenských hranic´, nezjevovali Syřané, Afghánci, Eritrejci či Nigerijci, ale Gepidové, Sarmati, Frankové, Sasové, Vandalové a bůhvíjaké další národy, rovněž s ženami a dětmi. Je poměrně komické si představit, jak se na hranicích hlídkující legionáři s nemalou dávkou zmatení dohadují: – Ty, Rufe nebo Klaudie, mám je tam pustit, nebo ne? Ty už jsi dostal nějaký pokyn z ústředí?“ Tolik citát. Bolestně postrádám aspoň nějakou zmínku o tom, že na rozdíl od „bůhvíjakých dalších národů“ Maďaři, tedy Csejteiovi vlastní předci, tehdy ještě vůbec v Evropě nebyli...
Krize s přílivem utečenců z Asie a Afriky je bolestná, těžká a těžko řešitelná. A stále se zhoršuje. (Připadá mi, ale nevím, zda je to tak, že jde o poslední šanci pro nemravnou, zrůdnou, sobeckou, od Boha odpadlou Evropu ve větší míře projevit altruismus, vstřícnost a lásku k bližnímu... „Hospodin ochraňuje cizince a vdovu“, „co jste učinili jednomu z mých bratří nejmenších, mně jste učinili,“ říká slovo Boží.) Každý se v této krizi obnažuje, ukazuje, jaký je.
Často dostávám maily a odkazy, které se snaží burcovat proti islámu. Například obrázky hrůzných zločinů, zejména Islámského státu, a k tomu komentáře typu: podívejte se, TO JE ISLÁM! Rozčilení ovšem není program, jak měl prý v oblibě říkat prezident T. G. Masaryk. Emoce – zejména negativní, a ze všeho nejvíc strach však nejen není program, ale znamená často úplné vysazení logiky a zdravého rozumu...
Někdy si říkám, jestli se nám ta naše ochota pomoci a přispět někdy nemění v heslo „Hlavně nezůstávej nikomu nic dlužen“. Jenže v lásce to neplatí. Skutky lásky nemůžeme přepočítávat jako ve směnárně. Neexistuje na ně žádný kurz. Máme se přece naučit dávat, aniž bychom čekali něco zpět. A na druhou stranu se nutně musíme naučit přijímat, i kdybychom neměli co dát na oplátku. Jinak totiž nebude nikdy výměna lásky fungovat. Stal by se z ní pouhý obchod s dobrými skutky.
