Aktuálně

Světec dnešního dne, kterému u nás říkáme Jan Kapistrán, je uctíván v různých zemích světa, jeho jméno nese farnost ve francouzském Bordeaux i město San Juan Capistran v Kalifornii, do jeho ochrany byly vloženy misijní stanice v Texasu i v Argentině (tam žijí známé Kapistránovy vlaštovky, které se řídí v tahu dnem jeho svátku). A tak dále a tak dále... V sousedním Maďarsku, kde se svatý Jan Kapistrán velmi významně podílel na obraně země proti Turkům a kde i zemřel, je uctíván jako szent János Kapisztrán; v Budapešti má od roku 1922 pomník a je po něm pojmenováno i náměstí Kapisztrán tér, kde sídlí, zcela stylově, maďarské Museum vojenské historie... Ale nic podobného u nás, ačkoli svatý Jan Kapistrán má tak veliký význam pro naše dějiny – jako by pořád platil bojkot, kterým český král Jiří z Poděbrad svatého Jana Kapistrána stíhal...

Je to smutný pohled na zástup poutníků v dešti, vzdálených stovky kilometrů od domova, který však už nemají. Poutníků bez jasného a pevného cíle, hledajících jen místo, kde by mohli normálně žít. Vidím lidi, nikoliv muslimy, vidím lidi, ne Araby. Lidi. A je otřesný pohled na malé děti capající statečně blátem se svými rodiči. Vidím lidi, kteří v noci nespali nebo jen na kraji silnice při teplotách okolo nuly. A je smutný pohled na ty, kdo tváří v tvář utrpení svých bližních hovoří o zločinech extrémního islámu, jež jsou samozřejmě otřesné, ale jak souvisejí s těmito ubožáky, kteří nemají, kde by mohli hlavu složit? Kolik je mezi těmito utečenci teroristů? Troufnu si tvrdit, že nula. Teroristé nemrznou na krajích silnic; teroristé sedí v křeslech prezidentských paláců. A když se chtějí dostat do Evropy, nepřicházejí pěšky, letí letadlem byznys třídou.

Myslím na Andreje Babiše, druhého nejbohatšího Čecha – a vlastně vůbec nejbohatšího, vezmeme-li v úvahu, jak může manipulovat se státním rozpočtem. Podle rozpočtu na rok 2016 (o jehož schválení nikdo nepochybuje) má přibýt více než 13 000 nových státních zaměstnanců, z toho tisíc přijme republika navíc k těm stávajícím jen na to, aby zvládali příval utečenců. Kolik uprchlíků asi připadne na jednoho nového zaměstnance státu?

Počítám-li dobře, dva dny po 720 ozbrojencích, to je 1440 dnů ve službě (dnů placených ze státního rozpočtu, dnů, které mají více než osm služebních hodin) děleno 7 rovná se 205,71 – tedy více než 205 dnů ve službě bylo třeba na zadržení jednoho přestupek páchajícího zločince, neozbrojeného zločince, sedícího vcelku poklidně, i když asi se strachem, v kupé rychlíku či v autě...

Případ sourozenců Michalákových je regulérní únos, krádež dětí – krádež promyšlená, norskými úřady prováděná drsně, cynicky, s profesionální rutinou, nikoliv s ohledem na dobro dětí, jak občas i v našich médiích slyšíme a čteme, nýbrž s ohledem na dobro norských pěstounských rodin – pěstouství je v Norsku, jak známo, velmi výnosný byznys řízený a dobře placený státem. V pozadí jednání norských úřednic a úředníků není jen rozkoš z výkonu moci nad lidmi, což je zlo, které může propuknout kdekoli, kde moc není řádně demokraticky kontrolovaná veřejností a jinou demokratickou mocí – a v případě všemocného a i v Norsku obávaného Barnevernu kontrolována není, v pozadí stojí i satanská ideologie, podle které děti nepatří v první řadě rodičům, nýbrž státu. Podle které rodina je nepřítel...

Ruský raketový systém nemohl sestřelit civilní letadlo! Nikogdá! Ni odin! Co to ta mezinárodní vyšetřovací komise říká? Nesmysl! Když v 60. letech minulého století, za kubánské krize, předložil americký delegát v Radě bezpečnosti OSN jasné a jednoznačné fotografie ruských raketových zařízení na Kubě, sovětský zástupce Jakov Malik se na ně podíval – a znovu zopakoval, že na Kubě žádné sovětské rakety nejsou...