Mezi obvyklá klišé, mezi „loci communes“ politické rétoriky se už zařadilo sdělení, že uprchlíkům, kteří zaplavují Evropu, je třeba pomáhat na místě, tedy v jejich zemích, ve státech, odkud utíkají. Aby jako neutíkali a nestávali se uprchlíky. Moudrá myšlenka! Z bohaté Saúdské Arábie ani z Dubaje nikdo na vratkých gumových člunech neprchá... Ale co chybí, je, aby kromě deklarovaného úmyslu byla moudrá myšlenka doplněna i konkrétními projekty či – alespoň – záměry...
Sedím v tento úřední den v kanceláři na radnici, venku leje jak z konve (sousední Rakovník se včera doslova topil) a nás zachránilo jen to, že jsme vesnice, je tu méně zpevněných ploch a zemědělci prozíravě podmítli pole (aby vodu lépe vstřebala). Předtím tu skoro měsíc nekáplo a poprvé se mi stalo, že nám stromy pomalu usychaly na zahradě. Nějak nám to počasí blázní...
V Brně jsou tři krásné kostely Nanebevzetí Panny Marie: podle abecedy jezuité, Staré Brno a Zábrdovice...
„Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně“ – slyšeli jsme v evangelijním čtení minulou neděli (9. srpna). Je to součást velké Ježíšovy řeči o eucharistii, o víře – a právě o vztahu k Synu a k Otci, jak ji máme zaznamenánu v 6. kapitole Janova evangelia; řeči pronesené k zástupům, které se Ježíše vydaly hledat, když zázračně nasytil asi deset tisíc lidí pěti ječnými chleby a dvěma rybami...
Čerstvý vzduch, jahody, máta a dobromysl, cibule, maliny a špenát. Zahrádka je moje radost. Ačkoli podezřívám neznámé pachatele, že mi tam ten plevel snad sází, odpočívám tu. Pokud si představujete odpočinek jako: 40 stupňů na slunci, ledová tříšť, všudypřítomný jemný písek a šumící moře, já ten názor nemám. Moje odpočívání je spíše aktivita. Třeba právě s kovovou lopatkou v ruce.
Do Evropy vždy, po celé dějiny, proudily vlny příchozích z východu: Gótové, Hunové, Slované s praotcem Čechem v čele, Tataři, Kumáni, Turci...
