Robert Fremr se vzdal kandidatury na ústavního soudce. Což je dobře. V útrobách českého justičního systému ovšem zůstává jistě řada dalších vysoce kvalifikovaných soudců a žalobců se špinavýma rukama z doby komunismu.
Šebestián Pavel Smrčina a Ondřej Havlíček: Františkánskej živel Jak žít z Boha a dávat lidem (Brno, Cesta, 2023)...
Robert Fremr ani jiný soudce nebyl s pistolí u hlavy nucen, aby rozhodoval podle nespravedlivých zákonů: vždycky mohl odejít a pracovat třeba jako podnikový právník; to by ovšem nebyla žádná zářivá kariéra. Ne – člověk, který takto očividně dal v nějaké fázi svého profesionálního života přednost kariéře před spravedlností, nemá na Ústavním soudu co dělat...
Kácet náhrobky padlých je jistě ohavnost, házet kanalizační dekl z Nuselského mostu nebo klást těžké překážky na koleje je nepochybně zločin. Žádný soudce nemusí mít výčitky svědomí, odsoudí-li lidi obžalované z takovéhoto jednání; něco jiného ovšem je, odsoudí-li v souvislosti s těmito činy člověka, který je nespáchal. Jak to v roce 1988 učinil Robert Fremr...
Když jdeme ráno do práce, může nás potěšit, že to není jediná cesta, jak přijít k nějaké té koruně. Já vím, milé děti, že takových pohádek, jako je ta dnešní, je mnoho, ale každá potěší – jako důkaz, jakých jsme národ šikovných lidí...
Když vidím záběry slovenských medvědů u popelnic a čtu o strachu obyvatel z těchto šelem, je to pro mě symbol toho, že pokrok a vývoj není nic lineárního, směřujícího jen s malými zákruty a zdrženími přímo vpřed, k jasnému a nespornému cíli, kterým je ráj na zemi...
Když se modlíme, většinou Pánu Bohu radíme, co má dělat. Starý kazatelský vtípek mluví o tom, že Bůh nás občas vychovává tím, že nám dá to, o co naléhavě prosíme. Chvíli počká, abychom si to „užili“, a potom to zas dá do pořádku...
