Společnou návštěvu francouzského prezidenta, německého kancléře a italského premiéra v Kyjevě označil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj za historickou událost. V tom má nepochybně pravdu: historické události totiž jsou různé, dobré i zlé, trapné i takové, které jsou plné pokrytectví; dobře pochopené – i takové, o kterých se zahnízdila v povědomí národů dezinterpretace – a zdá se, jakoby dezinterpretace měla trvat do konce časů...
Zírali jsme s údivem na ukrajinské Romy. S velkými ranci a mnoha malými dětmi v expresních vlacích a na chodbě nebo na perónech pražského hlavního nádraží a na trávníku před hlavním nádražím v Brně i jinde; nejsou ani trochu hluční, naopak jen tak sedí anebo leží a čekají – na co? Na další den života. Když prvně přišli mezi „normálními“ uprchlíky, někteří čeští úředníci v asistenčních centrech se s nimi ani nechtěli bavit – posílali je, ať jdou dál, do Německa, Německo je přece země pro příjímání nepohodlných imigrantů, i teď, bez Merkelové…
„Já jsem poslala na konto Ukrajiny padesát tisíc,“ slyšel jsem z úst jedné dobré ženy, „a teď toho lituju.“ Proč? „Oni mají lepší auta než my.“ Všichni mají lepší auta než my? A co když někdo má auto – a jinak už jen doma hromadu trosek? „Já jsem viděla tu Ukrajinku, jak si koupila zmrzlinu za padesát korun! No takovou zmrzlinu si nekupuju ani já!“ Ale mohla byste si ji koupit, kdybyste chtěla, ne? Až to všechno člověka bolí! Je-li někdo uprchlík, má chodit v hadrech a živit se suchým chlebem...
Věříme v jednoho Boha ve třech osobách (Trojice). To, že je Bůh trojjediný, nám sdělil Ježíš Kristus: Syn hovoří o svém Otci v nebi: „Já a Otec jedno jsme.“ Modlí se k němu a dává nám svého Svatého Ducha, který je láskou Otce i Syna. Proto jsme byli pokřtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého...“.
Ze stejných kruhů, ze kterých k nám už po celá desetiletí zaznívá, že manželství je přežitek, že instituce je „hrob lásky“, že důležitý je jedině vztah, ne „orazítkovaný papír“, od lidí, kteří nás poučovali, že když chtějí žít spolu, státu do toho nic není – tak ze stejných kruhů dnes hrozně hlasitě slyšíme, jak je důležité, aby se lidi mohli brát – ovšem lidi stejného pohlaví...
Kdyby byl Emmanuel Macron prezidentem USA za druhé světové války – kdyby! – Amerika by sice posílala na východní frontu nějaké zbraně a humanitární pomoc, ale Macron by si přesto telefonoval s Adolfem Hitlerem. Německé projektily by na východě ničily vesnice a města, napadená země by se statečně s vypětím všech sil bránila útokům agresora, ale prezident USA Emmanuel Macron by se omezil na odsouzení této „historické chyby“ a hlavně by měl starost, jak zabránit ponížení Německa,..
Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger ví, jak válku na Ukrajině vyřešit. „Dejte jim kus území a budete mít mír,“ prohlásil, když to stručně shrnu. Ostatně ono tak to nějak leží na stole; na tutéž myšlenku chtěly přivést Ukrajince i francouzská a italská diplomacie a ukrajinský ministr zahraničí pak vzkázal do Říma, že pokud chtějí dát Sicílii, prosím, ale ať nerozdávají, co jim nepatří – jen právě od Kissingera, znalce středoevropských dějin, jsem tolik hlouposti neočekával…
