Každý člověk touží po tom být šťastný. Ve svém životě hledá cestu k tomuto štěstí. Nabízí se spousta líbivých zkratek, ale ty mají háček, který nejlépe vyjadřuje věta: „Zkratkou je to sice dál, ale zato je to horší cesta náročnějším terénem...“
První se probudil Venca. Vlak stál. Měl vypnutý motor a všude byla tma. A ticho! Velmi pomalu jsme se probírali, až Jardův pohled zabloudil ven z okna. Na nástupišti se navzdory pokročilé hodině nacházelo mnoho postav, ale na ty jsme dobře neviděli. Skutečný šok přišel v momentě, kdy se rozsvítil modrý nápis s názvem stanice. „Wien“, stálo tam!
Obhájci Andreje Babiše po jeho excelentním vystoupení v pražské scioškole snad ani nemyslí vážně, co říkají. Prý Andrej Babiš nezná Čaplka a Haška, protože studoval na základní škole na Slovensku, kde se česká literatura neprobírá! A planety? I sluneční soustavu měli na Slovensku jinou? Dobře, obhajoba blbosti nemůže být jiná než blbá, to mě zas tak nepřekvapuje. Děsí mě něco jiného...
Byl to zvláštní projev: prezident republiky nám nepopřál ani hezké Vánoce, ani štěstí a zdraví do nového roku; nepokusil se ani o zamyšlení nad vývojem ve společnosti, ani o výhled do její budoucnosti. Mluvil jen a jen o sobě. Samozřejmě ne o svých skandálech, například o takzvané Bamberské aféře (doufaje, že už jsou zapomenuty); nepoužil také výraz „opoziční smlouva“, jenom vypočítal, co za éru oposmlouvy jeho vláda zvládla...
Svatý Štěpán v poslední chvíli pozemského života vyznává víru a svědčí o Pánu Ježíši slovy Ducha Svatého: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Prosí o záchranu své nesmrtelné duše: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ A prosí o záchranu těch, kteří na něm páchají zločin vraždy: „Pane, nepřičítej jim tento hřích!“
Pán Ježíš k nám stále přichází, aby nám dával milost za milostí – poklad nepomíjející. Tento poklad je často „zabalen“ do zvláštních krabiček – obalů. Jsou to: těžkosti, výzvy k oběti, nemoc, různá utrpení. Často právě ty krabičky – obaly, které se nám zdají odporné na pohled nebo naprosto nepřijatelné, nám přinášejí skutečný a nepomíjitelný poklad...
Dovedu si představit – ne, to se jen tak říká, nedovedu si ani trochu představit, co by psali přemoudřelí pražští komentátoři, kdyby se při sestavování rady města a volbě primátora dělo v Brně totéž, co se děje v Praze. To by bylo řeči, jak je Brno divné, že v Brně nikdy není nic normální a podobně. Jenže co je v Brně divné – a leckdy je to divné – je v Praze normální, jenže to vůbec není normální...
