Aktuálně

Problém je, že málo čteme a rozjímáme Písmo svaté. Včetně kněží. Že je pastorace málo úspěšná? A co podobenství o rozsévači? Tam se snad slibuje úspěch? Většina zrn přijde, různým způsobem, nazmar – jen malá menšina dojde uplatnění, a ta to ovšem všechno vynahradí. A jak byl úspěšný ten, koho jsme si nazvali „apoštol národů“? Píše se sice o mnoha bratřích, kteří přijali víru v Pána Ježíše – ale o žádném místě a městě, kde svatý Pavel působil, se neříká, že by tam získal většinu...

Petr Gazdík, ministr školství, mládeže a tělovýchovy, podává ke 30. 6. demisi. Přiznám se, že mu věřím, když prohlašuje: „Necítím se vinen ani ve věcné, natož trestně-právní rovině.“ A ještě říká: „Ano, stýkat se s Redlem byla chyba, nebo naivita, což je u politika také chyba...“ I naivitu Petru Gazdíkovi věřím – ovšem je to naivita na úrovni Červené karkulky. Starostové a nezávislí jsou mladý politický subjekt přivádějící do vysoké politiky i lidi života ve vysoké politice zcela neznalé. Zkušení politici jsou mnohem opatrnější v tom, koho si připustí k tělu...

Co potřebuje člověk pro to, aby nezemřel hladem? Chléb. I ti největší zločinci dostávali a dostávají ve vězení chléb a vodu. Jak byl a je vzácný chléb v koncentračních táborech, jak se lidé, zvlčilí hladem, o chléb prali, dokonce zabíjeli a na druhé straně, jak se mnozí dělili o svůj chléb nebo ho darovali celý. Darovali tím život. Když nás Pán Ježíš učí mluvit s Bohem – Otcem, tak třetí prosba zní: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes...“

Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je Ronaldo, asi by se mi odněkud z paměti člověka, který v televizi nevyhledává, ale ani nevypíná sportovní zpravodajství, vynořilo, že je to fotbalista, ale určitě bych si nevzpomněl, za který klub hraje, a už vůbec ne, za jaké týmy hrál v minulosti. Cristiano Ronaldo je nejlépe placeným fotbalistou světa. S příjmy z reklamy loni vydělal 82 milionů dolarů, což ho řadí na místo nejvíc vydělávajícího sportovce světa. A přitom se málem nenarodil...

Společnou návštěvu francouzského prezidenta, německého kancléře a italského premiéra v Kyjevě označil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj za historickou událost. V tom má nepochybně pravdu: historické události totiž jsou různé, dobré i zlé, trapné i takové, které jsou plné pokrytectví; dobře pochopené – i takové, o kterých se zahnízdila v povědomí národů dezinterpretace – a zdá se, jakoby dezinterpretace měla trvat do konce časů...

Zírali jsme s údivem na ukrajinské Romy. S velkými ranci a mnoha malými dětmi v expresních vlacích a na chodbě nebo na perónech pražského hlavního nádraží a na trávníku před hlavním nádražím v Brně i jinde; nejsou ani trochu hluční, naopak jen tak sedí anebo leží a čekají – na co? Na další den života. Když prvně přišli mezi „normálními“ uprchlíky, někteří čeští úředníci v asistenčních centrech se s nimi ani nechtěli bavit – posílali je, ať jdou dál, do Německa, Německo je přece země pro příjímání nepohodlných imigrantů, i teď, bez Merkelové…