Památník obětem komunismu měl původně stát blízko libereckého zámku, v parku při ulici Guttenbergově, v nejužším centru; ale poté, co na radnici posílili komunističtí pohrobci, musel záměr výstavby památníku z tak nápadného místa odejít – a uchytil se na jiném místě, na křižovatce ulic Klášterní a Jablonecké, také v parku, také pěkném, ale izolovaném frekventovanou silnicí – a dále od centra...
Svatý Kleofáši, když ženy svědčily o Pánově zmrtvýchvstání, nevěřil jsi jim. Když jsi odcházel z Jeruzaléma, protože jsi chtěl pryč z města, kde jsi zažil tak veliké zklamání, přesto jsi cestou se svým druhem nehovořil o ničem jiném než o Pánu Ježíši. Oroduj prosím za všechny, kdo kvůli své neschopnosti uvěřit odcházejí se zklamáním ze společenství církve – ale přesto stále na Ježíše myslí...
Začíná se latinsky, univerzálně. Svatý otec slouží velmi soustředěně a s neuvěřitelným klidem. Těším se na homilii. K evangeliu vstáváme. Meč proniká duší naší matky Marie. Panna Maria Sedmibolestná – patronka Slovenska. A František mluví o ní, o cestě, na které máme být i my. Neschovávat se mezi čtyři stěny, do sebe. Máme žít evangelium, nevnímat celý svět jako nepřátelský...
Zlý pracuje oběma rukama: jednou působí zlo – a druhou vyvolává přehnanou reakci proti tomuto zlu, až i ta reakce je zlo. Zleva a zprava – oběma rukama nás dusí. Jednou rukou působí, že křesťanští politikové neřeknou jasné slovo, mlčí anebo dokonce podporují zlo – a druhou, že právě to jasné slovo, které mu tak chybí, uslyší věřící člověk od někoho, kdo k takovému postoji nemá jiný důvod, než snahu získat křesťanské hlasy, ačkoliv sám je od křesťanství nesmírně daleko, v Pána Ježíše Krista nevěří a podle jeho učení nežije...
Nikdy jsem nikde nic podobného neviděl: velká zelená větev. Větev, která leží na chodníku, téměř ve středu města. Spadla přes plot ze stromu v zahradě obklopující rozpadávající se vilu. Nikdo větec neodnesl, nikdo ji neodstranil, nikomu nestála za pozornost, lidé chodili okolo ní. Zelená větev, zelená ne proto, že by měla ještě zelené listí. Zelená proto, že ji za tu dobu, co ležela na chodníku, kolem dokola obrostl sytý zelený mech...
Nedávno jsem slyšel návod, jak se stát svatým. Na prvním místě být Ježíšovým svědkem, potom teprve můžeš být svatý. Není možné být svatým bez svědectví. Kdo je to svědek? Svědek je člověk, který svědčí slovy o tom, co se stalo. Při různých nehodách, zločinech, při svatbách, při křtech, dobrých skutcích, zázracích. Stává se, že něco slyšíme, vidíme – jsme toho svědky – ale vůbec to nepochopíme nebo pochopit nechceme...
Začněme od začátku, hned od první věty štěpného komentáře paní Vášáryové: „Katolická církev je starobylá instituce, která má celosvětový charakter, svoje rituály, ornamenty, symboly.“ Je to chvála, nebo hana církve? Rituály – to snad není nic až tak zlého, symboly – no prosím, ale ornamenty? Jako by chtěla paní Vášáryová obvinit církev z formalismu a pokrytectví...
