Aktuálně

Každého, kdo má tu smůlu (nebo štěstí! – jak se na to podíváme), že je občanem Česka, a sleduje veřejné dění, musí do hloubky duše urážet, jakým to způsobem – či spíše nezpůsobem – informuje o zdraví prezidenta pán, který je za to (z veřejných prostředků) placen; a celá hradní Kancelář.

Je ostuda být nemocný? Jistěže ne, nemoc je lidská a nevyhne se dřív, anebo později žádnému, ani nemoc těžká, ani nemoc smrtelná. To jen prezident Miloš Zeman musí být stále zdravý, místo na léčení dojíždí do Ústřední vojenské nemocnice na rekondiční pobyty jako do lázní a místo léků bere vitamíny.

Největší hrdinství tohoto světa je svět znát, a přesto ho milovat. Místo slovo svět si vložme člověka – toho nejbližšího, kterého máme. Vyprošujme si moudrou, rozumnou lásku.

Sleduji číslíčka na obrazovce. V 18.04 nastal ten rodstný okamžik,kdy se počet hlasů pro koalici Spolu, kterou jsem volil, přehoupl před počet hlasů pro hnutí Ano a pak už jenom až do konce sčítání rostl až na číslo 27, 79 % (z každé nové desetinky procenta jsem měl radost!). Koalice Spolu sice jen velmi těsně, ale zvítězila, porazila hnutí Ano (27,12 %). Vůbec nikdo to vítězství nepředpokládal.

Tradiční voliči lidové strany jsou na české politické mapě (a teď to opravdu nemyslím nijak pejorativně) takovou velmi zvláštní přírodní rezervací... Tradice spočívala v tom, že (na tomto poli odvedl Jan Šrámek a další lidovečtí politici za první republiky velký kus práce) lidová strana a katolická církev se brali jako jedno a totéž; pro velkou část katolíků bylo nepředstavitelné volit jakoukoliv jinou stranu, to by brali jako zradu evangelia...

Jsme na prahu voleb do Poslanecké sněmovny. Předvolební kampaň vrcholí. Mnozí aktéři této významné politické události nám sdělují svá doporučení a varování. Užívají přitom nejrůznější argumenty, ale ne všechny jsou poctivé. Zvlášť neseriózním přístupem k diskusi je podsouvat soupeřům jejich údajné výroky nebo činy, jež však nikdy nepronesli, respektive se jich nedopustili, a pak je vyvracet, respektive kritizovat...