Jsem tak starý, že jsem ještě zažil vyznání hříchů na začátku předkoncilní latinské liturgie, modlil se je potichu u oltáře kněz a jménem lidu ministrant. Současné vyjádření lítosti na začátku mše svaté je stručnější, v dialogu s knězem se je modlíme všichni a je i určitý prostor pro improvizaci...
Po dlouhé době vyrážím ke zpovědi do bývalého premonstrátského kláštera. Snad bych tam měl dostat i přijímání. Po dvou měsících můžu delší dobu spočinout v kostele a modlit se. Když chci odejít, neboť nikdo s eucharistií nepřichází, zastavujeme mě venku nějaký muž. Jestli chci k přijímání, musím k paní kostelnici. Den se rozjasňuje...
Milý Otče, posílám odpověď na Vaši otázku, jak si představujeme nebe. Já si ani nepředstavuju, jak to v nebi vypadá, ale spíš jaká je tam nálada, jaké tam panují poměry. Že tam nebude nemoc, smrt, zlo, to je logické. Ale já se těším taky na to, že v nebi se nic nepokazí. Už nikdy se tam nic nezkazí a nezvrhne. Už se tam nebude opakovat pád andělů a hřích Adamův...
Řadu let jsem si říkal, že nekonečné hromadění majetku, pohodlí, luxusu, zábavy a prázdnoty v západním světě nemůže trvat věčně. Že se musí něco stát. A když to přišlo, jsem zaskočen. Nepatřím nakonec taky k těm mnoha „nalakovaným“ křesťanům, kteří si pouze k pohodlnému životu přidali bonus v podobě chození do kostela a více či méně duchovního života?
Dobře maskované střihy, vytváření nových kontextů a uplatnění materiálů záměrně vypuštěných při autorizaci jednoho z papežových rozhovorů – jedním slovem manipulace stojí za nejnovějším mediálním rozruchem kolem údajně nového papežova přístupu ke stejnopohlavním párům...
Je to, či spíše bývala, v každém kostele samozřejmost. Někde poblíž vchodu se nacházela kropenka, nádoba se svěcenou vodou. Vcházející křesťané v kropence smáčeli ruce a žehnali se znamením kříže. Stejně tak činili při odchodu. Valná většina kropenek je na svém místě doposud. Jenže jsou prázdné! Nahradily je flakonky či dávkovače s dezinfekčním roztokem. Ne, nemám v úmyslu zpochybňovat nezbytná hygienická opatření. Jen bych rád upozornil na fakt, že je něco špatně. Ještě jsem nepotkal člověka, kterému by žehnání svěcenou vodou chybělo...
Základní školu jsem začal navštěvovat v padesátých letech minulého století – tedy na samém jejich konci, v září 1959. Když slyším cosi o tom, že v šedesátých letech už u nás nešlo o totalitní režim, jen těžko se bráním vzteku. Jako dítě navštěvující v těch letech základní školu jsem nosil na krku rudý pionýrský šátek, ačkoli se mi nelíbil ani trochu – prostě proto, že ho nosili všichni, a nikdo, ani já, si netroufl vyčlenit se z řady...
