V době uzavření škol se probouzela příroda po zimním spánku. Naše první vyjížďka byla na Kamenný vrch, kde na stepi mezi paneláky v Novém Lískovci v Brně kvetly tisíce konikleců velkokvětých. Potěšily nás i violky vonné a dřín. Protože bydlíme na kraji obce blízko lesa, tak jsme si v dalším období užívaly orsejí, prvosenek, plicníků, sasanek, medvědího česneku a česnáčku lékařského, pomněnek a později kvetoucích konvalinek, kokoříků a kostivalů...
Ve dnech 26. a 27. dubna jsem několik hodin sledoval (ze záznamu, ne osobně) debatu v Poslanecké sněmovně; a viděl jsem (ve zpravodajství, také ne osobně) protestní černé prapory, které zavlály na mnoha radnicích. A snažil jsem se pochopit, o co jde... Zá se mi, že česká politika zajíždí do stále hlubšího bahna za nezájmu velké části dezorientovaných občanů...
Největší síla na světě je lidská blbost, je to síla ještě větší než hřích, protože lidí, co nemyslí– tak mi to alespoň připadá – je o hodně víc než těch, kteří se dopouštějí vědomě těžkého hříchu; a potom: lidská blbost má většinou horší následky než hřích, protože hříchům, jakých by se rozumný člověk nedopustil, blbost dokořán otevírá bránu...
V listu Galaťanům vypočítává svatý Pavel devatero ovoce Ducha Svatého. Můžeme si je rozdělit do tří trojic: troje ovoce dostáváme jako dar z nebe: to je láska, radost a pokoj; tři definují skutečně křesťanský způsob, jak se máme chovat k našim bližním: to je shovívavost, vlídnost a dobrota; konečně třetí trojice vlastností, jak je vypočítává svatý Pavel, už jde myslím tak trochu pod kůži a klade na nás požadavek: věrnost, tichost a zdrženlivost...
„Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje.“ (Skutky apoštolů 1, 23) Tuhle jsem slyšel k tomu místu soukromý výklad, jakousi lidovou exegezi, ale podle mě logickou a výstižnou: „Všimni si, jak je představují: napřed toho, co má tři jména, asi byl významnější a možná ho víc chtěli, a pak – po dlouhé pauze – Matěje. Nějakého Matěje. Žádný titul, žádné příjmení. Jako kdyby s ním moc nepočítali. Není jisté, že to tak bylo, ale je to možné. Zkusme to se vší úctou předpokládat...
Tato doba mi přinesla i velmi zajímavé zážitky. První ve velikonočním triduu. Můj zpovědník mě a mého kmotřence pozval, abychom na Velký pátek a Bílou sobotu ministrovali při bohoslužbách v jeho kostele na vesnici za Prahou. Bylo nás celkem asi 12, v zamčeném kostele a v nejistotě, zda nás někdo neudá a nepřijede policie. V té době byly stovky, možná tisíce lidí narvaných v hobby marketech... Bohu díky se tak nestalo a Velikonoce byly nakonec moc krásné a požehnané!
Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová ve svých vizích viděla jednou obraz chrámu svatého Petra v Římě, na jehož bourání, na jehož demolici pracovalo mnoho lidí. „Byla jsem však velmi překvapena,“ říká světice, „když jsem viděla, že mezi nimi bylo i hodně kněží“ – to viděla na přelomu 18. a 19. století; Petrův úřad je však cílem útoků i mimořádné Boží pomoci stále a vždy znova a prožívá údobí těžší i slavnější...
