V listopadu 1989 jsem žádný převrat nečekal. Měl jsem pár let po studiu, po vojně a po svatbě, koncem srpna se nám narodila dvojčata. Můj kádrový profil vypadal zhruba takto: od rodičů jsem přijal náboženskou a antikomunistickou výchovu. Chodil jsem do kostela i do „spolča“ (u dveří vždycky stál nenápadný mužík a počítal, jestli už jsme tam všichni). Poslouchal jsem „štvavé“ vysílačky. Nebyl jsem pionýr ani svazák: a hrdý budžes vytrval...
ÚV KSČ posílá milice do akce. Z horní části Václavského náměstí zaznívá střelba. Lidé prchají. Zdaleka ne všichni. Létají lavičky, dlažební kostky. Padají první lidé. Několik demonstrantů ukořistí pušky a obrací je proti milicionářům. Zakročuje policie. Ministr obrany vydává rozkaz k nasazení tankového praporu dislokovaného u Prahy. Část vojáků odmítá rozkaz splnit. A už začínají padat hlavy...
Svatá Anežko Česká! Hluboce ses zapsala do dějin svého národa, zůstala jsi naší panovnicí jako přemyslovská princezna, i když – a díky tajemným Božím cestám právě proto, že – jsi opustila síně moci a zvolila sis život v přísnosti kláštera a v péči o ty nejchudší. Tvá panovnická ruka, spolu s rukou Panny Marie podle vůle a z moci Trojjediného, nám před třiceti lety otevřela dveře ke svobodě.
Letošní třicáté výročí pádu komunistických diktatur ve střední a východní Evropě se slaví – alespoň u nás a v Německu, kde to dokážu důsledněji sledovat – v jaksi posmutnělém duchu, vzdor všem koncertům, videomapingům a ohňostrojům. K posmutnělému rázu patří i s tesklivou tváří pronášené obavy o osud „liberální demokracie“...
„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal,“ píše Saint-Exupéry ve svém Malém princi. Nezlob se, ale mívám často pocit, že Ty sám nechceš být zodpovědný vůbec za nic. A proto se bráníš cokoli k sobě připoutat. Anebo, přinejmenším, si s tím dáváš hodně načas...
Tato úvaha je adresována těm, kdo překypují aktivitou. Starají se o církev svatou jako o svůj vlastní pozemek: hodiny tráví u internetu, aby věděli, jaký nový škůdce se zase objevil. A pak se skloní nad klávesnici počítače jako nad záhonek - a plejí a plejí. Mohou být se sebou spokojeni... Nechci být k těmto zahradníkům příliš ironický. Ale trochu ironický přece jen ano!
Vzpomínáte na to, co jsme společně prožili na Letné? Důvodů zaplnit největší veřejné prostranství v zemi máme dnes ještě více než v létě. Je čas opět se postavit za demokracii. Je čas ukázat mocným, že jsme tady a že jsou pod drobnohledem...
