Kázání mons. Petra Piťhy v pražské katedrále o svátku svatého Václava vyvolává vlny. Ale nesmíme jeho hyperbolická slova vytrhávt z kontextu. Piťha jen vyhroceně upozornil na to, co nám doopravdy hrozí. Už v roce 2014 byl v Británii přijat zákon, který umožňuje vynést až desetiletý trest vězení rodičům, kteří zanedbávají dítě, přičemž zanedbáváním se rozumí prakticky cokoliv...
Myslím, že za výsledky komunálních voleb máme důvod a být vděční. Éra Andreje Babiše sice ještě zdaleka nedozněla, vyhrát ve všech krajských městech kromě Prahy a Liberce je jistě impozantní, ale sedmiprocentní úbytek hlasů v Praze je prvním hlášením, že jednou bude líp...
Jak hltavě
pije tvůj cit ze studánky
k níž musíš přikleknout
abys zachytil její proud
ústy anebo dlaní
Proud živý...
Určitě není ani rochu normální, že desetina dospělých osob v České republice má na krku exekuci. V evropském kontextu je cosi takového ojedinělé. Je dobře – ale jinak by to ani nebylo možné – že zákonodárci tuto situaci konečně jaksi řeší. V televizi jsem sledoval, jak se s tímto tématem vyrovnával Ivan Pilip, bývalý ministr financí....
V předvečer slavnosti svatého Václava říká reportérka hlavních zpráv v České televizi, že „podle legendy byl kníže Václav zavražděn tady ve Staré Boleslavi“. Tak podle legendy, nebo doopravdy? Za chvilku se ukáže na obrazovce lebka. Ani antropologové nezpochybňují, že patří Václavovi! Problém je v tom, že slovo „legenda“ má dnes v češtině několik významů: mimo jiné je to také „rozšiřovaná nepravdivá, smyšlená zpráva; pověst, výmysl, smyšlenka“...
První pravidlo prozíravého čtenáře u jakýchkoliv oficiálních dokumentů zní – čím medovější řeč, tím větší obezřetnost je třeba. Istanbulská úmluva není výjimkou. Bránit násilí na ženách je tak samozřejmý a správný požadavek, že je nutně podezřelý. Proč potřebujeme mezinárodní smlouvu, když máme vlastní zákony?
Mám takovouto představu: hory, vysoko na horách, až na úpatí vrcholků pokrytých lesy, košáry s dřevěnými ploty – a v nich ne ovce, ale smečky neklidných, hrozivě vyjících vlků. A představuji si, že právě do těch ohrad někdo vypustí ovce; kolik to je úzkostí, kolik strachu každý den; kolik úhybných manévrů, jaký život, aby na sebe člověk příliš neupozornil, ale úplně schovat se nemůže, přece se musí taky někdy napást a vlci hlídají tu nejlepší trávu...
