„To nejnápadnější na dosavadní činnosti Lva XIV. je jeho nenápadnost,“ napsal o novém papeži v deníku Die Presse rakouský novinář Hans Winkler – myslím, že tím trefil hřebíček na hlavičku. Lev XIV. „nedává žádná velká interview a nepronáší jen tak mimochodem poznámky, které pak vyvolávají velký rozruch.“
Zatím jsou s novým papežem spokojeni všichni: ti, kdo ho vnímají jako pokračovatele Františkových reforem, i ti, kdo od něj očekávají jejich ukončení nebo aspoň – postupné – utlumení. Hans Winkler hovoří o pontifikátu zdrženlivosti a smíření. Podle něj se Lev XIV. snaží odvést pozornost od své osoby – a vyhnout se polemikám. Prakticky v každém svém kázání hovoří o jednotě.
Také to, že Lev XIV. nedělá žádné „demonstrativní kroky,“ hodnotí Hans Winkler pozitivně – ovšem je to podle mě jen polovina pravdy. I velká gesta totiž patří k papežskému úřadu, k jeho prorockému rozměru. I Pán Ježíš dělal za svého pozemského života „demonstrativní kroky“, chceme-li to tak nazvat – a dělali je už starozákonní proroci. A mnozí světci v nejrůznějších dobách. Ovšem někdo je introvert, a někdo extrovert a každého Bůh vede podle jeho temperamentu, nikoho Bůh neznásilňuje. Na papežském stolci můžeme pak historicky sledovat tendenci, že introvert střídá extroverta a naopak. Po extrovertním Janu XXIII. přišel klidnější Pavel VI. – a po silně extrovertním Františkovi nyní klidný Lev XIV.
Františkův styl výkonu jeho pontifikátu byl, což povrchní pozorovatel mohl pro papežovu laskavost, vstřícnost a otevřenost lehce přehlédnout, ve skutečnosti velmi autoritativní. Toho se Lev nenápadně, ale zřetelně zřekl: „Petr musí stádo pást, a nepodlehnout pokušení být jediným vůdcem a šéfem, který stojí nade všemi,“ uvedl nejvyšší pontifik v kázání při svém uvedení do úřadu.
Už jako nejvyšší představený augustiniánů byl Robert Francis Prevost podle svědectví kněží, kteří jej znali, člověkem naslouchání; už tehdy věděl, že předpokladem dobrého rozhodnutí je hluboká znalost těch, o kterých má jako představený rozhodovat, a té se dá dosáhnout jenom nasloucháním; ale přitom byl zcela imunní k intrikám a k pomlouvání, které k němu, jako k představenému, ovšem také v různých vlnách doléhaly.
Změnu tónu nastolil nový Svatý papež vůči římské kurii. Zatímco František jí opakovaně vytýkal klerikalismus, Lev XIV. říká, že kurie uchovává „historickou paměť církve“, bez které nemůže být budoucnost. „Papežové přicházejí a odcházejí, kurie zůstává,“ řekl doslova.
V mezinárodní politice je Lev XIV. s podle úsudku rakouského novináře prozápadnější než byl František, který vnímal sám sebe jako představitele třetího světa.
A jak se bude pontifikát nového Svatého otce vyvíjet dál? Podle Hanse Winklera bude rozhodující, jaký postoj zaujme Lev XIV. k Františkové myšlence synodální církve. Všechna dosavadní synodální zasedání skončila buď bez jednoznačného stanoviska, nebo František jejich výsledky neratifikoval. František prý také nikdy jasně neřekl, jaký je v této věci jeho cíl... Tady je klíčový bod, v němž rakouský novinář podle mého názoru argentinského papeže nepochopil: žádný program, žádný cíl. O synodální cestě více než o čemkoli jiném platí, že cesta je cíl: aby se lidé sešli, aby spolu mluvili, aby se podívali jeden druhému do očí; nemusejí k ničemu dospět, ani se na něčem sjednotit: už jen to, že spolu mluví, vytváří církev a upevňuje její jednotu. A umožňuje Duchu Svatému působit.
A to bude, jak doufám, i nyní pokračovat.

Odkaz: https://www.kath.net/news/88288