„Žijeme ve světě, ve kterém můžete o zahraničních zdvořilostech a všem ostatním mluvit, jak chcete, ale žijeme ve světě, ve skutečném světě…, kterému vládne síla a kterému vládne moc. To jsou železné zákony světa,“ prohlásil v souvislosti s americkou vojenskou akcí ve Venezuele vlivný poradce prezidenta USA Stephen Miller. A na závěr dodal: „Jsme supervelmoc a pod prezidentem Trumpem se budeme jako supervelmoc chovat.“
Problém netkví v tom, že něco takového říká. Základním problémem je, že má pravdu! Boj o moc a uplatňování „práva silnějšího“ je železným zákonem lidstva a provází celé jeho dějiny. A o tom, že se Spojené státy americké pod prezidentem Trumpem budou chovat jako bezskrupulózní velmoc už pochybují jen snílci nebo nevyléčitelní optimisté.
Ve snaze dát mocenským projevům hranice a dosáhnout alespoň elementární spravedlnosti se lidstvu postupně podařilo vytvořit právní řád, který má ty slabší chránit. Ani ten zdaleka není dokonalý. Budete-li mít tolik smůly, že se vaším sousedem stane multimilionář a nebude se mu líbit váš záměr postavit garáž, můžete se v nejlepším případě (právo bude beze všech pochybností na vaší straně) připravit na několikaletou právní bitvu. Bude-li ve vašem stavebním záměru sebemenší háček, který by za jiných okolností stavbě nebránil, bude vám dost možná na auto sněžit a pršet natrvalo. Hovořím samozřejmě o právních poměrech obvyklých v zemích typu České republiky a smutné je takové konstatování jen relativně. V „divočejších“ zemích byste mohli záhy zjistit, že vám ze záhadných důvodů nepatří auto či dům ve kterém bydlíte, spáchali jste něco o čem nemáte tušení nebo se vy či vaše manželka prostě nedožijete rána.
V posledních staletích se ten systém díky mnoha moudrým a dobrým úmyslem vedeným lidem klopotně zaváděl a vylepšoval a ve všech dobách stál na předpokladu, že jak mocní tohoto světa, tak lid obecně budou mít takovou úroveň společenské odpovědnosti a mravního uvědomění, že jeho uplatňování přijmou (lid) respektive strpí (ti mocní). Ani jedno ani druhé nikdy nebylo a nebude samozřejmé. Přičemž máloco názorněji dokazuje, jak mylné jsou teorie o nezadržitelném mravním a společenském pokroku lidstva, než události posledního století i posledních let.
A pak je tu ještě jeden pokus. Ze kterého vlastně výše popsaná snaha o spravedlnost a rovnost vychází. Při tom pokusu se nejdříve tesalo do kamene a potom, tesalo a teše, do lidských srdcí. Kdyby takový plán vzešel pouze od lidí, byl by předem odsouzen k nezdaru. Každý lidský pokus ho napodobit a vybudovat „ráj na zemi“ skončil a skončí katastrofou. To sám Bůh dal maličkému nárůdku návod, jak žít spravedlivě. A po dlouhá staletí ho s velkými obtížemi vychovával. A pak svůj záměr až nepochopitelným způsobem rozšířil a zdokonalil. S jasným záměrem proměňovat nitro každého jednotlivého člověka. Nahradit kamenná srdce, v nichž všechna mocichtivost pramení, na srdce z masa a krve (srov. Ezechiel 11, 19). Přetransformovat touhu ovládat druhé ve svobodné rozhodnutí se pro druhé obětovat. Slovo „svobodné“ je přitom klíčové. Tak zásadním způsobem Bůh sám sebe omezil. Bez souhlasu lidí se železné pravidlo nezmění.
Nevím kdy a už vůbec nevím proč se stalo, že velké většině z nás dnes tento odvážný plán připadá jako zvlášť rafinovaný způsob, jak nás lidi skrze vlastní nitro ujařmit. Anebo v nejlepším případě jako milý, romantický sen, který má s realitou málo společného. Ale všechno mi říká, že pokud se chceme z toho bludného kruhu moci a násilí vymanit, pak není žádné jiné cesty!