Téma

Pamatuji si, jak jsem po svém obrácení v čase před Velkým pátkem slyšela knězova slova o „dni přísného postu“. Tehdy nedodal vysvětlení, a tak jsem si ve své prostotě a přímočarosti řekla: „Přísný půst, to je jistě den o chlebu a vodě.“ Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak, a tak jsem se ani nikoho dál nevyptávala. Pokřtěná jsem sice ještě nebyla, ke svátostem nechodila, ale postit se může každý, a tak jsem byla den o chlebu a vodě. Bylo to bezpochyby poprvé v životě. Vlastně mě tehdy překvapilo, že se to vůbec dá „přežít“...

Nese to, nezlobte se na mě, rysy až trochu komické: František a Kirill, nejvyšší představitelé dvou velikých křesťanských církví, katolické a ruské pravoslavné, biskupové Říma a Moskvy, se setkávají poprvé v dějinách, v Havaně, v salónku na letišti, tisíce kilometrů od Moskvy i Říma...

Při mši svaté o druhé postní neděli jedna z přímluv v našem kostele byla za papeže Františka s dovětkem, aby se mu podařilo zdárně pokračovat a dokončit veliké dílo reformy církve. Co konkrétně znamená církev pro katolíka? Pro mě je to lid, jenž mocí Ducha Svatého obdržel víru. Písmo svaté nás učí, že církev je mystické tělo Kristovo. Mohou snad lidé reformovat Krista? To jistě ne! Nedomnívám se tedy, že papež František reformuje nebo má v úmyslu reformovat církev v tomto smyslu...

Nejsem majitelem „hladicího“ telefonu. Důvodem není, že bych na něj neměl, ale to, že se ho bojím. Lépe řečeno bojím se závislosti na něm. Domnívám se, že závislost může mít dvě stránky. Závislost fyzickou, která je však velice často doplněna závislostí duchovní. A v naší bezbožné společnosti začínám vnímat stále víc duchovních závislostí s absencí typické fyzické závislosti...