Téma

Část postní doby a Velikonoce jsem strávil v Dubaji, která je součástí Spojených arabských emirátů. Ve dvoumilionové metropoli jsou dva katolické kostely (jeden u centra, druhý na periferii) vzdálené od sebe přes třicet kilometrů. Kostely jsou bez věží a bez zvonů, zato mají u nás neobvyklou kapacitu asi dva tisíce lidí. Takže jsou potřební pořadatelé, kteří usměrňují příchozí do ještě volných míst či organizují postup u svatého přijímání... Protože víkendovými dny v arabském světě jsou pátek a sobota, jsou nedělní bohoslužby v u nás nevídaných třech dnech, a to od pátku do neděle. Doporučeným postním dnem je místo pátku středa.

Umírám! Tak zněl před dvěma týdny titulek jedné zprávy, která se objevila na internetovém zpravodajství. Nadpis je to dramatický, ale co nám sděloval? Zapomněl jsem dodat, že nám autoři také v nadpisu představili autora, tudíž celý nadpis byl „Benedikt XVI.: Umírám!“ Autoři se pak snažili v textu vysvětlit, že emeritní papež oznámil světu, že je s ním konec, lidově bych řekl, že to„zabalil“.

Hebrejské jméno Barabáš znamená „syn otce“. To platí ovšem i o Ježíšovi. Z toho vznikla hypotéza, že Ježíš a Barabáš byla jedna osoba, Pilát soudil jenom jednoho, ale křesťanská sekta z něho udělala dva; bohužel o tom platí zhruba totéž, co poznamenal evangelista k obvinění, že učedníci ukradli Ježíše z hrobu: „Ten výklad je rozšířen až do dneška.“ Ztotožnění „syna otce“ opakuje třeba Karol Sidon v knize Evangelium podle Josefa Flavia...

V moderní demokracii, na rozdíl od celých předchozích dějin lidstva, začal o všem podstatném rozhodovat „lid“. (Ani v těch antických městských státech, kde nevládl panovník a o kterých se mluví jako o demokraciích, nevládl ve skutečnosti „lid“ – vždyť otroci byli úplně bez práv...) Ale jací to byli lidé, kteří začali rozhodovat v demokracii? Lidé vychovávaní ve víře v Ježíše Krista, lidé určitým způsobem zakotvení ve víře (nedělám si ovšem žádné iluze, že by všichni byli dokonalí), modlící se. Z toho mi logicky vyplývá, že měli alespoň základní předpoklady pro to, aby uměli rozlišovat mezi dobrem a zlem a měli v podstatě jasno, co je dobro a co není. V dnešní těžce bezbožné, dokonce bych řekl protibožné, době lidé tuto schopnost ve své většině ztratili. Docházím k neradostnému závěru, že bez ukotvenosti alespoň většiny lidí v Bohu, není možné demokracii provozovat jako účinnou formu státního zřízení. Před sto lety jsme zřídili republiku, která odmítá v oficiální komunikaci i pouhou zmínku o Bohu. Na prezidentské standartě čteme, že PRAVDA VÍTĚZÍ – ale to je jen falzifikace husitského hesla „Pravda Páně vítězí“ – i to problematické husitství, ke kterému se první republika hlásila, bylo pro její oficiální potřebu zdeformováno...