Téma

Svatý Štěpáne, svatý mučedníku Boží, oroduj za nás za všechny, modli se prosím úplně za všechny: za ty, kdo mají dar promlouvat a svědčit před nevěřícími, i za ty, kteří tento dar nemají, za ty, kteří – a je jich v našem dnešním světě tolik –musejí bez viny trpět násilí a zlo, jako jsi je, první z mučedníků Kristových, vytrpěl ty, modli se jako při svém kamenování v Jeruzalémě, i dnes za ty, kteří se násilí a zla dopouštějí...

Když se ráno nepomodlím, jdu pak z domu, jako bych kulhal na jednu nohu: to je faktická zkušenost. Ano, modlitba je něco jako hygienické návyky. Aby člověku prospívala, musí přejít z duše do těla, do toho, čemu se říká dynamický stereotyp. To vyžaduje určité období snahy, po kterém už to jde lépe, jako když se muzikant dostane přes stupnice a etudy. Pak má člověk modlitbu pevně usazenou v životním rozvrhu a je nesvůj, když ji nestihne...

Rád bych se v tomto adventním čase podělil o své zkušenosti s modlitbou a účastí na mši svaté. Jen připomenu, že jsem konvertita, obrácen před 13 lety a pokřtěn před 9 lety. Přiznávám, že na počátku mé duchovní cesty byla modlitba velký problém. Nejen že jsem na ni nebyl schopen najít čas, ale dokonce jsem jí vůbec nebyl schopen...

Lidi chodí stále míň do kostela. Když někde lidi nechodí do divadla – kdo za to může? Instalatéři? Anebo pekaři? Anebo spíš režiséři a herci? Situace, aspoň podle mé zkušenosti, je taková, že běžná návštěva běžné bohoslužby v nikom (bez mimořádné milosti Boží) víru ani zájem o církev nevyvolá. A naopak, u leckoho, kdo ji má, může vést až ke ztrátě víry...