Jak věděl už feldkurát Katz ve Švejkovi – můžeme si žít, dokud nám lidi půjčujou; v případě státu: dokud nám finanční trhy půjčujou.

A finanční trhy nám půjčujou ne proto, abychom jim peníze zase vraceli, nýbrž proto, abychom jim z půjčených peněz platili úrok; půjčka státu má spíš podobu jakési specifické investice: věřitel nemá zájem ani tak na tom, aby se mu půjčená suma vrátila, jako spíš na tom, aby nesla. Stát je samozřejmě ideální dlužník. Z každé miliardy, kterou si Česko v tuto chvíli půjčuje, platí věřiteli 50 milionů ročně; za deset let půl miliardy – a vůbec není v dohledu, že by za deset let stát své dluhy splatil…

Říká se, že zvyšováním státního dluhu zadlužují naši politikové budoucí generace. To asi ano, ale budoucí generace nebudou splácet ani tak dluhy, jako spíš platit úroky a úroky a úroky z úroků.

Věřitelé půjčují, dokud je jasné, že někdo bude platit úroky. Proto je zadlužení velkých zemí, jako například Francie, mnohem menší otázka než zadlužení malých zemí, jako bylo například Řecko. Jednou z nejzadluženějších zemí na světě je bohaté Japonsko – a nikdo nad tím nepláče. Japonský stát si půjčuje u japonských bank a jim také platí úroky – vše zůstává v Japonsku a jde vlastně o jakési druhé zdanění Japonců, tentokrát japonskými bankami… Pěkná nemravnost.

Státy se zadlužují, pokud jim někdo půjčí. Jaké přitom jednotlivé státy mají zákony o rozpočtové odpovědnosti, to je spíše jen legrace. Je úplně jedno, jestli se peníze na obranu nebo na výstavbu dálnic nebo na cokoli jiného započítávají do státního dluhu, anebo ne: stejně jsou to vždy peníze, které si stát půjčil, a sype z nich úroky.

Jakékoli zákonné dluhové brzdy jsou jenom zákony, které státní přijímá, a je to zase stát, který, když uzná, je může zase změnit – jak jsme tomu byli svědky i u nás právě v uplynulých dnech.

Jako závažnější problém – jak už to, a nejen u nás, bývá – mi připadají „drobnosti“, které se se současnou změnou zákona svezly. Například to, že vláda může kdykoli zvýšit výdaje o deset procent, bez jakékoli diskuse s Poslaneckou sněmovnou, pokud uzná, že Česku hrozí nějaké nebezpečí. Sněmovní menšina sice nemůže přehlasovat vládní většinu – ale může jí klást nepříjemné otázky, a tím do určité míry měnit její chování. Jen si vláda takové zvýšení musí nechat schválit od Bezpečnostní rady státu – což zní jistě vážně a závažně, ale je to jen další vládní vtip; Bezpečnostní rada státu totiž není žádný nezávislý orgán, ani skupina odborníků, nýbrž její členy jsou ministři několika vybraných rezortů – a jinak nikdo: takže členové vlády rozhodnou – a od členů vlády si to nechají schválit.