Aktuálně

Vážený pane prezidente, v dubnu roku 2016 vypukla ve středním Vietnamu ekologická katastrofa způsobená firmou Formosa. V jejím důsledku ztratily tisíce lidí zaměstnání a děti přestaly chodit do školy kvůli finančním problémům rodičů...

Čína je celosvětově největší producent CO2; na 1 tunu CO2 vyprodukuje Čína produkt v hodnotě kolem 435 dolarů (Rusko 630 dolarů, USA 2290 dolarů). Bez ohledu na to, jak „špinavá“ je čínská ekonomika už dnes, Čína se v Pařížské dohodě „zavázala“, že až do roku 2030 její emise CO2 porostou, s tím, potom snad začnou klesat...

Nežít s Bohem bez lásky – to se snadno řekne: ale jak se to dělá? Mnoho z nás nemůže změnit svůj život žitý bez lásky prostě proto, že neví, co je to láska. Jakkoli je to slovo – zejména mezi námi křesťany, ale nejenom – tak velmi používané. Jenže mnohdy už bez obsahu! A občas si to někdo uvědomí: „Láska je jenom slovo,“ hlásal v titulu jeden hloupý román; „láska to jsou jen písmena,“ tvrdila jedna píseň. Láska, to není POUHÉ plnění povinností a dodržování zásad – i když to k ní neoddělitelně patří – láska NENÍ zamilované třeštění a závislost na druhém člověku až k sebevraždě.
Láska je upřímné dávání přednosti něčemu nebo někomu STÁLE A VE VŠEM.
V zásadě nikdo nedokáže žít bez lásky: každý má někoho nebo něco na prvním místě; někoho, komu rád slouží, koho bezmezně obdivuje. Vše mu omlouvá, všechno věří, nikdy si nad ním nezoufá, vše od něj vydrží (volná parafráze 1. Kor 13, 7). Někoho, na koho nedá dopustit, koho hájí, za koho by se šel bít... Většinou sám sebe.
„Většinou sám sebe? Co mi to říkáš, tak to přece není! Podívej se, co všechno jsem udělal, jak obětavě se snažím, co dělám pro druhé!!!“ Ale dělal bys to i anonymně, i kdyby tě za to ne milovali, ale nenáviděli, i kdyby o tom nikdo nevěděl? Je třeba prosit Ducha Svatého o lásku – a především o lásku.

„Já jsem si to spočítal,“ říkal mi jeden člověk zadlužený až po uši, zadlužený naprosto beznadějně, „bývalo by stačilo, abych v uplynulých deseti letech utrácel denně o dvacet korun míň,než jsem utrácel – a co to je! – a byl bych dnes naprosto finančně v pohodě...“ Říkala mi žena, která se stará o bezdomovce: „Někdy byla na začátku nějaká tragédie, a k nim počítám i rozvod, nebo závislost – ale většinou ti lidé jen, docela prostě, neplnili své povinnosti, to, co dělá běžně každý z nás, až se dostali úplně na dno...“ Plnit své povinnosti, chovat se, jak máme, je samozřejmý základ života.
Ale ke spáse to SAMO O SOBĚ nestačí. K životu s Bohem zde na zemi, který se přirozeně protáhne k životu s Bohem na věčnosti. NEJDE O TO, CO JSME VYKONALI, i kdybychom vykonali sebevíc, pokud jsme to vykonali bez lásky (srov. 1 Kor 13, 1–13). Plnění povinností bez lásky, bez vztahu k tomu, s kým žiju, je krutost. Zapůsobilo to na mě v jednom Bergmanově filmu: žena, která poté, co děti dospěly a osamostatnily se, opouští svého muže – který nepil, o rodinu se staral, dával jí vždycky dost peněz, ale svou ženu nemiloval. „Nedokážu žít v manželství bez lásky,“ říká rozvodové právničce žena, již bělovlasá.
Mnozí z nás se právě takto chováme k Bohu: žijeme s ním řádně, svědomitě, ale bez lásky, kterou nám nabízí Duch Svatý.

Mám sklon brát to tak – a myslím, že s takovýmto postojem nejsem ani zdaleka ojedinělý – že když něco ve vztahu k Bohu, Otci, Synu i Duchu Svatému zanedbám, když něco pokazím, že se zas nic tak zvlášť globálně důležitého neděje – lidí jsou miliardy a z toho nějaká miliarda křesťanů, jsou sestřičky a mniši v kontemplativních řádech, jsou sestry Matky Terezy a další, kdo pečují o těžce nemocné a postižené, jsou svatí misionáři a svědkové víry, milost Boží a vztah světa k Bohu záleží na mnoha lidech, a lepších než já. Já jsem jen kapka v moři, tříska v lese, a kdybych nebyl, v žádné statistice by se to neprojevilo... Zkrátka: rozhodně já nejsem hřebík, na kterém visí svět! Hřebík, na kterém visí svět, rozhodně nejsem, ale modlitba k Bohu není žádné uvažování v kategorii velkých čísel, nic by nebylo vzdálenější od pravdy než začít takto uvažovat. Bez ohledu na to, jaký je MŮJ VZTAH k Bohu, Boží vztah ke mně je takový, jako bych byl (jako!) na světě JEN JÁ A NIKDO JINÝ. On nikoho z nás nebere tak, že je – snad ani pouhým okem neviditelná – kapka v moři. Z Bible víme, že Bůh je žárlivý, žárlivě milující, nesnese, abychom mu byli nevěrní (Ex 34,14, Joz 24,19). Ale stejnou žárlivou, výlučnou, horkou lásku, kterou chce od nás, má na prvním místě on k nám.

„V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách, vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.“ Novéna před slavností Seslání Ducha Svatého se letos promítla do kalendáře tak, že šestý den si připomínáme Pannu Marii. Nejbližšího člověka, kterého Duch Svatý – kromě Pána Ježíše ovšem – tady na zemi měl; pro nikoho neznamenal Duch Svatý (jak o tom jednoznačně svědčí Písmo!) v jeho životě tolik, jako pro Marii – a to musejí uznat i ti, kdo by rádi, s dobrým úmyslem jistě, roli Panny Marie v dějinách spásy umenšili... Slavíme svátek Navštívení Panny Marie (svátek dvou mariánských modliteb – říkávám někdy). Oslavu události, při níž je v Lukášově evangeliu (1, 41) již podruhé zvěst o Duchu Svatém a o jeho působení. Připomínku setkání dvou svatých těhotných žen. Setkání, při němž Duch Svatý vnukl každé své myšlenky, Alžbětě slova pozdravu (1, 42–45), a Marii Magnificat (1, 46–55). Říkáme, že Duch Svatý je snoubenec Panny Marie, protože skrze něj na Marii sestoupila moc Nejvyššího a ona počala Ježíše (Lk 1, 35). Mohl by ji snad Duch po takovém spojení někdy, třeba jen na okamžik, opustit – a ona jeho? Mohla by Maria chybět při tom, když Ježíš seslal Svatého Ducha celé své církvi (Lk 2, 1–4)?