Letos utratí vláda 35 milionů Kč za tzv. genderové audity ve firmách, 7 milionů je v programu podpory aktivit neziskových organizací v oblasti rovnosti mužů a žen, a dalších 400 milionů, které nepochybně skončí v kapsách žen z povolání, zamíří na tzv. genderovou osvětu. V programovém období 2014–2020 půjde z evropských peněz zejména na tzv. měkké aktivity celkem 7 miliard Kč...
Zvykli jsme si na ně. Ten, který stál hned u kostela, je šlechtic: nabízel Nový prostor (časopis, který se, aspoň u nás v Brně, prodává většinou u kostelů, ale má silně antikřesťanský a vůči církvi občas vysloveně nepřátelský obsah). Další dva bezdomovci sedí na podezdívce železného klášterního plotu. Jeden kouká do země, kousek před sebou má ve sněhu zabořený kelímek z papíru. Jak dlouho mu vydrží, než se rozmočí? ptám se v duchu, no dlouho, mrzne. Jiný hraje na foukací harmoniku...
V senomatské kronice, v zápise z roku 1922, čteme: „Svátek hromnic dne 2. února, mariánské svátky dne 25. března a 8. září zrušeny a nemají býti dále svěceny. Ve školách, dílnách, továrnách od té doby jsou to všední dny. Přes to kat. farář v místě Jos. Chalupský s několika rodinami katolickými svátek světil.“ Ne náhodou se jednalo o svátky katolické. Reakce senomatského faráře P. Chalupského byla k nelibosti místní radnice i pana kronikáře, jasná a odmítavá...
Pro poznání Boží pravdy, a tím i pro včasné získání informace, že se narodil Mesiáš, byli kompetentní místní – příslušníci vyvoleného národa, znalci Písma; ti také věděli, co nevěděli nežidovští mudrci: Mesiáš se má narodit v Betlémě. Ale hvězdu, jako oni, neviděli... A o tom, že by se už narodil, neměli ani tuchu. Vlastnili znalosti, byli ve správné nauce – ale vnuknutí a inspiraci k cestě za Mesikášem dostali lidé úplně mimo vyvolený národ. Hvězda je zavedla až k betlémské jeskyni...
Je to veliký problém, kdo přináší na Vánoce dárky. Ve Francii je to Otec Vánoce. V USA a pod jejich vlivem v půlce světa jakýsi Santa Klaus. V některých zemích s katolickou tradicí svatý Mikuláš, různě zobrazovaný. Právě svatý Mikuláš, tedy sanctus Nikolaus, snad z nevědomosti, byl v protestantské Americe přetransformován do Santa Klause, z biskupské mitry se stala červená, bíle bambulatá čepice a liturgický oděv se změnil v jakési červené, bíle olemované montérky...
Něha, děťátko v jeslích, zpěv andělů, poklona pastýřů, záře nebeská. A hned druhý den: krev, smrt nevinného: první mučedník svatý Štěpán. Křesťanství je radostné, ale nikoli sladké, chce se nám tím říci. Hned den po Božím hodu vánočním se nám připomíná, že není (pravé) křesťanství bez mučednictví, bez kříže. A opět hrůza: církev nám ukazuje brutální masakr, několik desítek a snad i stovek dětí zavražděných před očima rodičů, obraz dnešního světa...
O svátcích jsme byli na koncertě, kde se hrály i klasické melodie. Snažila jsem se svého pětiletého syna udržet aspoň trochu v klidu, a tak jsem mu přibližovala dění okolo nás různými komentáři. Když vedoucí cimbálové muziky Vizovský Juráš ohlásil, že zazní Turecký pochod od Wolfganga Amadea Mozarta, pošeptala jsem synovi do ucha: „Poslouchej, to znáš, to občas hraju na klavír...“
