A pan doktor se pouští dokonce do „exegeze“, ale nedodržuje základní pravidlo, že je nutno uvést, kde se údajné (jím silně zkreslené) texty v Písmu nacházejí, a přesně je citovat. To by se mu však k těmto jeho tvrzením nepodařilo nalézt...
Nepřidám se k těm, kdo se o Petra otírají a chytří jako generál po bitvě mu vyčítají, jak byl zbrklý a co všechno pokazil. Petr jako duchem slabší doktor Watson vedle bystrého Sherlocka Krista, to je klišé mnoha kázání: má sice svou logiku, ale je nedomyšlené a nakonec Petrovi křivdí...
Pašije – část Bible pojednávající o umučení Pána Ježíše Krista – se v římskokatolických kostelích předčítají dvakrát do roka: na Květnou neděli a na Velký pátek. Obřady v tyto dva dny neposkytují tolik prostoru, aby se v kázání udělal o pašijích podrobnější výklad: je to text dlouhý a bohatý na události i na inspirující myšlenky. – V době čtyřicetidenního postu, která začíná dnes Popeleční středou, proto přináší v letošním roce Skleněný kostel seriál reflexí Karla Komárka na Janovy pašije.
„Mít velké ego je dobré“ – to není jen heslo, to je i název kapitoly; a životní program. Hádejte, koho! „Nikdo nikdy nezapochyboval o mých schopnostech,“ říká autor. Vždyť za všechno, co v životě dokázal, si může jen on sám, totiž: „V reálném světě vám nikdo peníze jen tak nedá.“ Ale též varuje: „Život není snadný. Svět je kruté a nemilosrdné místo...“
Pokud někdo v Boha nevěří, nectí ho a nemiluje, tak ať ho nechá laskavě na pokoji; může klidně psát bůh, třeba i s tím malým b – a slovo Pán, které my Bohu přidáváme na znak jeho slávy a moci a naší úcty, nechat stranou. Panu Novákovi (a komukoli jinému) by se taky, předpokládám, nelíbilo, kdyby byl pro někoho jakýsi „pannovák“...
„Manželství není výtvorem náhody ani nevzniklo vývojem slepě působících sil přírody. Je to moudré a prozřetelné ustanovení Boha Stvořitele /.../. Je to láska plně lidská, to je současně smyslová i duchovní. Není to tedy pouhý výraz pudu nebo citového hnutí...“
Anebo je snad lepší, jak to dnes dělá spousta katolíků, kteří jsou na zodpovědných místech (o evangelících ani nemluvě): totiž posloužit nevěřícím tak, jak oni to chtějí – neboli, jak se dnes taky říká, „respektovat svědomí nevěřícího“? To ovšem potom leckdy předpokládá, že vlastní svědomí schovám doma na dno skříně a nebudu s ním chodit do práce...
