Vypisuji si z Koránu, z překladu Ivana Hrbka z roku 1972. Hledám si svoji cestu, jak Koránu porozumět, snažím se být vstřícný – ale bez synkretismu, samozřejmě. Nevypisuji si nic o ženách, to se přiznám. Neunikne mi ale nařízený trest bičování za cizoložství, pozor, stejný pro muže i ženu!
Co je to zbožnost? Zbožnost je, jak se projevuje víra v životě člověka, řekl bych. Mluvíme o zbožnosti? Máme víru, aktivitu, angažovanost – někdo má charismatické dary. Někdo má úřad v církvi. Pozici, postavení. Ten má takovou a ten má makovou spiritualitu. Ale zbožnost? Není zbožnost i nám, věřícím, často spíš k smíchu? Zbožnost je cosi zastaralého, přinejmenším prostého, zbožnost, to je náboženství pro babičky – zatímco my, moderní lidé, žijeme víru jinak...
Slova nám vládnou – respektive ti, kdo je umějí používat a nová vymýšlet. Zaujala mne proto dvě nová slovní spojení, několikrát opakovaná v premiérově řeči: „stabilizace uprchlíků“ a „flexibilní solidarita“...
Otázka islámu mi nepřestávala vrtat hlavou. Jak to s ním vlastně je? Jedni říkají, že toto náboženství je přímo v rozporu se současným moderním státem, jiní zase, že islám je něco úplně jiného než to, co se prezentuje v médiích. Když dovolíte, svěřím vám svoji myšlenkovou cestu a to, k čemu jsem došla...
V uplynulém zhruba roce měli mnozí moji přátelé & kamarád za to, že mě potěší, když mi pošlou něco nehezkého o islámu, nejčastěji nějaký škaredý obrázek anebo hodně kritický citát, někdy v kontextu, jindy vytržený z kontextu... Mezitím si přečetli články, které vyšly ve Skleněném kostele – a občas mi někdo laskavě vynadal, občas mě někdo zostra poučil...
Dnes slavíme v katolické církvi, v jejím latinském ritu, svátek Umučení svatého Jana Křtitele; říkám si, v souvislosti s nedávnými úvahami o štěstí, uveřejněnými ve Skleněném kostele – byl to šťastný člověk? Prožil úspěšný a naplněný život, nebo ne?
