Kde jsou ty časy, kdy jsem jako malý kluk jezdil s rodiči za známými do DDR. Pro ty, kterým ta zkratka už nic neříká, jednalo se o Německou demokratickou republiku. Jeden ze sovětských satelitů, který se podařilo uloupnout od imperialismem prolezlého západního Německa a tím šestnáct milionů Němců zachránit před týráním revanšisty a vykořisťováním kapitalisty...
Síla a krása velikonočních obřadů, hluboký smutek Velkého pátku a jásavá radost Vzkříšení. Prožitek největších svátků po čtyřicetidenní přípravě...
Tady v Žamberku je postní plátno jiné. Fialové pozadí zabírá mnohem větší procento plochy než Ukřižovaný: je to přesně opačný poměr pozadí a postav, než bývá většinou obvyklé. A nejsou tu jiné postavy než ta hlavní. Tělo na kříži je uprostřed té velké plochy až subtilní. A pod ním je Golgota, která opravdu vypadá jako lebka...
Ovšem kapitalismus, tedy svoboda v podnikání, a diktatura, tedy nesvoboda v politice a v životě společnosti, to opravdu nejde dohromady. I když kapitalisté jsou politicky správně školeni, tajnou policií kontrolováni a stranickými funkcionáři řízeni. Svoboda je jen jedna a to se dříve či později projeví – byť v případě Číny asi o hodně později...
Hledí na probodeného. A mají přitom nejrůznější pocity, ze kterých by vznikla dlouhá škála barev a odstínů v několika řadách: hrůza – soucit – sympatie – obdiv – úcta – vděk – výčitky svědomí – lítost – úleva z odpuštění – láska. A na opačnou stranu úlek – údiv – úškleb – pohrdání – pohoršení – pobouření – vztek – agrese – hagiofobie. A někde mezi tím sebeuspokojení (jen klid, já tam nevisím) – nevědomost – nechápavost – ignorance – necitelnost – nevšímavost – lhostejnost – zapomnění...
Spojené státy americké vystřelily 59 řízených střel Tomahawk proti letecké základně syrského prezidenta Bašara Asada západně od Homsu odvetou za Asadův útok chemickými zbraněni proti civilistům. Samozřejmě mám strach, že zásah by mohl vést k tragickým důsledkům, a přistihuji se při alibistických postojích: cosi ve mně říká (ovšemže potichu): jen ať tam někde daleko raději v mukách umírají děti zasažené sarinem (je to sice hrůza hrůz, ale...), ale lepší, než aby vypukl globální konflikt...
Podobenství o boháči a Lazarovi, to je skutečně fascinující místo v Lukášově evangeliu. Na prvním místě proto, že nijak nepřipouští, že peklo (které se tady nazývá peklem, a ne „místem odloučení od Boha“ či jiným eufemismem, a říká se, že tam lidé trpí v plameni) by snad bylo prázdné. Člověk se do pekla dostane – a zvlášť z hlediska naší současné blahobytné civilizace – překvapivě snadno...
