Ekonomika samozřejmě pojede dál, ale jinak mě doslova fascinuje, jak britské referendum totálně obnažilo neprofesionalitu a neschopnost evropských politických špiček: tady kdosi vypsal referendum, měsíce chrlil propagandu, a když nastala jedna ze dvou (jenom ze dvou, neřekl bych, kdyby ze dvaceti!) možných variant, vůbec neví, co dělat; jediné, na co se David Cameron zmohl, bylo prohlášení, že odstoupí – ovšem až v říjnu; co bude do té doby, neví...
Je 24. červen 2016 05.39 hodin: televize ITV oznamuje, že referendum o členství Spojeného království v Evropské unii vyhráli stoupenci tak řečeného brexitu; zbylé, dosud nesečtené okrsky už nemohou zvrátit jejich vítězství. Výsledek je ovšem triumfem demokracie, tedy demokracie v doslovném významu jako „vláda lidu“... Před referendem jsem byl zdrženlivý, přiznávám se, také proto, že jsem si ve skutečnosti nedokázal představit, že by nějaká země mohla takové moci, jakou dnes představuje EU, vůbec říci NE. Ale teď mám z výsledku spontánní radost. Napadá mě biblické: „Padl, padl ten veliký Babylon...“. Ukázalo se, že Britové jsou stateční, nebojí se a nemají rádi, když jimi někdo manipuluje.
„Identitu mi poskytuje má příslušnost k Pánu, nikoli odloučení od druhých, aby mne nenakazili,“ řekl na symposiu své římské diecéze papež František. Připadá mi, že právě to je veliké nebezpečí, do kterého může snadno spadnout upřímný věřící, který chce sloužit Bohu: představa, že čím bude izolovanější od nevěřících, tím bude lepší křesťan... „To neznamená nepředkládat evangelní ideál. Je to naopak pobídka, abychom jej žili v dějinách se vším, co obnáší. To neznamená nepodávat zřetelnou věrouku, nýbrž vyhýbat se upadání do soudů a postojů, které nepřipouštějí složitost života.“
Vrátil jsem se z týdenní dovolené v Turecku... Je jasné, že mnoho spolubratrů a spolusester v Kristu mi položí otázku: „Proč to děláš? Proč se rekreuješ v muslimské zemi bez možnosti eucharistie, navíc ohrožen muslimskými teroristy?“ Je to jednoduché. Před pár lety jsem si byl nucen vybrat dovolenou v květnu a manželka zatoužila po cestě k moři. Ceny jsou v té době příhodné, ale bohužel v křesťanských destinacích je v té době ještě relativně chladno...
Máme před očima klasický příklad rozporu mezi hlediskem ekonomickým a sociálním. Fakta jsou známá a často opakovaná: těžba uhlí přinejmenším v části Ostravsko-karvinských dolů je při současných cenách této suroviny zcela nerentabilní; společnost OKD má za 17 miliard korun dluhů a od května je v úpadku, majetek firmy přitom nedosahuje ani 7 miliard a peníze na květnové mzdy se našly jen s velkými potížemi...
Jeden z východních koncilních otců, patriarcha Maximos IV. Saigh ve svém vystoupení na Druhém vatikánském sněmu (jehož jednací řečí byla ovšem latina) – použil francouzský jazyk: právě proto, aby zdůraznil, že latina není jazyk všeobecné církve. Teologicky je jasné, že církev, Boží lid, mystické tělo Kristovo, nemá žádný „svůj“ jazyk. Každý jazyk, kterým mluví křesťané, je jazyk církve. Všechny jazyky Bůh slyší, všem rozumí...
Jak říká britský spisovatel C. S. Lewis, křesťanské manželství je něco úplně jiného než manželství, jak mu rozumí lidé mimo křesťanství. Zdůraznila bych, že křesťanské manželství nelze žít bez Boha; bez jeho pomoci se rozpadne. Pater James Manjackal to začal říkat jako první, a po něm někteří další kněží: manželství je kousek ráje na světě, na světě, kde lidé od pádu do dědičného hříchu už nežijí v ráji. A domnívám se, že to má i oporu v Písmu svatém...
