Aktuálně

Ti lidé nemohou zpět do Turecka, odkud s rizikem života připluli a které je rádo, že se jich zbavilo, a nechtějí – často nemohou – vrátit se do vlasti. „To, co vidíme u Idomeni dnes, to jsou zítřejší džihádisté,“ prohlásil náměstek řeckého ministra vnitra Nikos Toskas. Navíc: kdosi se ještě snaží přilévat oleje do ohně, v táboře se objevily nepodepsané letáky v arabštině, které vyzývaly ke ztečení hranice. Cui bono?

Je čas začít myslet na prezidentské volby, řekla jsem si. Dva roky totiž utečou jako nic a ti, kteří by rádi znovu ovládli tento post, už jistě spřádají plány. Je fakt, že politické dění v poslední době příliš nesleduji. Starám se spíš o děti a excesy prezidenta Zemana mou pozornost příliš neupoutaly. Jenže předvolávání lidí, kteří mávají transparenty a vlajkami nějaké země na policejní stanici, to už je něco jiného. V hlavě mi začala blikat červená kontrolka...

Připraviv převrat se svými přáteli Farelem a Couraudem, vystoupil Kalvín o Velikonocích 1538 v katedrále svatého Petra přes zákaz na kazatelnu, vznesl hlasitý protest proti rozhodnutím rad a oznámil, že se odmítá podávat přijímání rozdělenému, svatokrádežnému, rouhačskému lidu. Exkomunikoval celé město! Hrozbám smrti a náhle taseným mečům navzdory odmítl odvolat své ohromující rozhodnutí. Jen o vlásek nedošlo ke krveprolití...

„Proč o tom nepíšeš? Všichni o tom diskutují...,“ volá mi kamarád.

„To víš, jako vždycky. Čekám, až to nebude tak aktuální – abych se nad tím moh trochu zamyslet...,“ pokouším se zažertovat.

„Ne, vážně,“ volá, „mě to připadá jako průšvih a obrovskej skandál!“

„To jistě,“ souhlasím. „A co máš na mysli?“

„No přece ty nevděčný Arabáše, jak od nás zdrhli do západního – teda dneska už vůbec do Německa...“

„Nic o nich nevím, arabsky neumím, nemluvil jsem s nimi...“

Když čtu ve zpravodajství opět slovní spojení „Náhorní Karabach“, často frekventované v devadesátých létech, nemohu než říct si: „Zlatá Evropa!“ Staré konflikty tu skutečně umírají, zatímco jinde ve světě jenom usínají. Území obklopené ze všech stran Ázerbájdžánem, ale obydlené Armény tvořilo za Sovětského svazu „národnostní okruh“ v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. A nic se nedělo...

Každý o něm ví, že patří mezi zakladatele reformace; vzdělanější křesťan si samozřejmě ještě vybaví radikální nauku o predestinaci... Jinak ale jeho život a teologii prakticky neznáme; na rozdíl od Martina Luthera, jehož život a duchovní i praktické postoje jsme schopni, i když nejsme evangelícï, přece jen nějak interpretovat, zůstává Jean Calvin (Jan Kalvín v české tradici) pro většinu křesťanů hluboko ve stínu. Skleněný kostel přináší v překladu Kristýny Jančíkové několik úryvků z církevních dějin francouzského katolického autora Daniela-Ropse (člena Francouzské akademie), z dílu L’Église de la Renaissance et de la Réforme, věnovaných Janu Kalvínovi: pohled hluboce informovaný, v katolickém stanovisku pevný, ale plný pochopení.