Problémy v Riu byly, ale nikoliv mnohými očekávaný organizační kolaps. Soudě z televizních záběrů, tribuny ovšem při většině soutěží zely spíše prázdnotou. Tamní policie si dala záležet, aby ukázala, že Brazílie není centrem korupce a zločinu...
Skupina přátel sedí v pohodě a pije vinný střik. „Mirda vystoupil z církve!“ oznamuje Ivan. „Ne, ne, ne, ne,“ protestuje Janek, „to on by nikdy neudělal!“ Pravda, pomyslel jsem si, rozvedl se, opustil ženu se čtyřmi dětmi, oženil se s jinou, ale z církve by nikdy nevystoupil!
Kristus přece není na východě. Nejde jen o to, že k některým národům světa evangelium nepřišlo z východu, jako k nám, nýbrž ze západu. Jde o to, že pro nás jako pro křesťany obrátit se k jakémukoli světovému směru neznamená obrátit se ke Kristu, protože Pán je uprostřed svého lidu...
Myslím, že naše hodnota je především svoboda. A rovnost všech občanů před zákonem, to islám prakticky nikde, kde je u moci, neuznává. Ale jak je tato svoboda ohrožena! Ve Francii, která se považuje za maják svobody, jsou lidé zavíráni za to, že si oblékli tričko propagující rodinu tvořenou otcem, matkou a dětmi.
Recep Tayyip Erdogan je diktátor, diktátor toho typu, jaký byl typický pro první polovinu 20. století; dnes již se v západním světě podobní diktátoři nevyskytují: silní muži nastolující „řád a pořádek“, pěstující svůj osobní kult, rádi řečnící, milující veliké stavby a bombastické paláce; nevadí jim ani volby, pokud je vyhrávají... Koncentrují ve svých rukou veškerou moc.
Kdo je vlastně Fethullah Gülen, onen „zločinec“, kterého turecký prezident Recep Tayyip Erdogan označuje za teroristu, viní jej ze zorganizování červencového pokusu o puč a stále důrazněji žádá Spojené státy americké o jeho vydání? Je to islamista, který se snaží přeměnit sekulární Turecko v islámský stát? Je – i není, řekl jsem si poté, co jsem si o něm něco přečetl. Věci jsou zkrátka složitější, než jak se jeví, když se čerpá jen z Konvičky...
Dnes církev uctívá svatou Terezii Benediktu od Kříže. Myslím, že tato světice je i u nás dobře známá; od její smrti v koncentračním táboře Osvětim dnes uplývá pouhých – z hlediska církevních dějin pouhých – 74 let. Za takto „rychlou kariéru“ vděčí Terezie Benedikta papeži Janu Pavlu II., který ji roku 1987 blahořečil, roku 1998 svatořečil a konečně spolu s Benediktem, Cyrilem, Metodějem a Brigitou Švédskou zařadil do „sboru“ patronů Evropy, který vytvořil...
