Rodiče své malé děti milují – berou je vážně, starají se o ně, všímají si jich, neunikne jim žádný pupínek na kůži, projev nepřirozené únavy, změna nálady. Dali by za své děti život. Ale neberou je úplně vážně, neřídí se každým jejich slovem – vždyť děti často ani nevědí, co povídají, opakují třeba frázi, kterou někde slyšely, užívají slova, jejichž přesný smysl jim ani není znám. Říká se tomu, že děti žvatlají.
Při pohledu zvenčí se britská politická scéna jeví zmateně. Celkový dojem rozvratu posílil i překvapivý odchod Nigela Farage, jednoho z vítězů referenda, z čela Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) – řekl, že vrátil Britům jejich zemi a nyní chce vrátit svůj život sám sobě, jeho politické poslání je prý brexitem ukončeno...
Centrem Londýna prošly desítky tisíc lidí, kteří protestovali – proti čemu? Proti demokracii. Britský lid rozhodl, konalo se referendum k závažné a zásadní otázce – a ti, kteří v referendu prohráli, se odmítají s výsledkem smířit: připomínají, že referendum není závazné a žádají parlament, aby rozhodl v rozporu s jeho výsledkem...
Žádné manipulace se neprokázaly, ale mohla vzniknout pochybnost; nezpochybnitelnost a spolehlivost hlasování je přitom tak zásadní pro demokracii, že je třeba druhé kolo voleb zopakovat – řekl rakouský Ústavní soud...
„Co brečíte? Kdo má poslouchat ten váš brexit!“ zaimprovizoval herec Milan Šteindler – brečení kvůli brexitu slyšíme skutečně dost. Humor je v této situaci vzácný; projevil jej například Pavel Bělobrádek, když na novinářský dotaz, co říká návrhu Jeana Clauda Junckera, aby se odchod Spojeného království využil k rychlému všeobecnému zavedení eura, odpověděl, že při utrpěném traumatickém šoku je třeba přijímat hodně tekutin, „nealkoholických,“ dodal, nehýbat se a držet se v teple...
Ekonomika samozřejmě pojede dál, ale jinak mě doslova fascinuje, jak britské referendum totálně obnažilo neprofesionalitu a neschopnost evropských politických špiček: tady kdosi vypsal referendum, měsíce chrlil propagandu, a když nastala jedna ze dvou (jenom ze dvou, neřekl bych, kdyby ze dvaceti!) možných variant, vůbec neví, co dělat; jediné, na co se David Cameron zmohl, bylo prohlášení, že odstoupí – ovšem až v říjnu; co bude do té doby, neví...
Je 24. červen 2016 05.39 hodin: televize ITV oznamuje, že referendum o členství Spojeného království v Evropské unii vyhráli stoupenci tak řečeného brexitu; zbylé, dosud nesečtené okrsky už nemohou zvrátit jejich vítězství. Výsledek je ovšem triumfem demokracie, tedy demokracie v doslovném významu jako „vláda lidu“... Před referendem jsem byl zdrženlivý, přiznávám se, také proto, že jsem si ve skutečnosti nedokázal představit, že by nějaká země mohla takové moci, jakou dnes představuje EU, vůbec říci NE. Ale teď mám z výsledku spontánní radost. Napadá mě biblické: „Padl, padl ten veliký Babylon...“. Ukázalo se, že Britové jsou stateční, nebojí se a nemají rádi, když jimi někdo manipuluje.
