...když se zavřete do jedné domácnosti s jednou, dvěma, třemi a dalšími osobami a osobnostmi (podotýkám, že jste si svobodně a vědomě vybrali pouze manžela – děti přijímáte, ale nevíte, jaké budou; širší rodinu si taky moc vybírat nemůžete) a často přitom není nikam úniku, pak kam se hrabe televizní vila Vyvolených. Člověk se sám v sobě dostává do hlubin, o nichž se ani nenadál, že se někde v něm nacházejí...
Neměli bychom přeslechnout početné hlasy z muslimského světa, včetně stanoviska nejprestižnější káhirské univerzity, které atentát v Paříži odsoudily. Není možné udělat rovnici muslim = terorista. Taková rovnice bere čest a důstojnost milionům slušných muslimů, kteří nikdy žádný atentát nespáchali – a ani ho neplánují. Pokud někomu budete pořád dokola tvrdit do očí, že je potencionální terorista, nakonec se teroristou doopravdy stane...
Už zazněly i odkazy na společnost Státu Izrael, kde lidé žijí, baví se, chodí do zaměstnání, obchodují, píši romány, koupou se na pláži, pracují ve špičkových vědeckých laboratořích, vychovávají děti, modlí se k Bohu – a při tom všem žijí ne v nějakém hypotetickém, teoretickém, vzdáleném, ale stále ve velice blízkém teroristickém ohrožení, ať již únosem syna, výbuchem bomby, náhle tasenou dýkou v ruce ženy středních let či dopadem rakety na střechu rodinného domu... Čeká nás podobný způsob života?
Žijeme v době dialogu. Panuje všeobecný konsensus, že než aby se lidé různého přesvědčení zabíjeli, je lepší, vedou-li dialog. Ovšem někteří, jak třeba Rusové na Krymu či islámští fanatici kdekoliv, dialog nepěstují. Žijeme ostatně spíš v době keců než skutečného dialogu. Ovšem lepší je žvanit, než aby se lidé navzájem zabíjeli...
Nebyli jsme tam, kde žili naši předci, a tak jsme o den později, v časném odpoledni zářivém jako vybroušený drahokam, zašli na hřbitov v maloměstě, kde žijeme. Mohli jsme si dovolit být nad věcí. Zapálit svíčku u hrobu někoho, koho známe z vyprávění, anebo si pro svíci a krátkou modlitbu vybrat místo, které se nám prostě jen líbí. Zlaté listí se sypalo ve hřbitovní aleji. Naši mrtví jsou pořád s námi. Vnímám ve svých dětech i sama v sobě to pokračování. Při úklidu jsem našla obálku se zapomenutými fotkami. „Na tvých křtinách ještě byli oba dědečci, vidíš?“ ukazuji nejstaršímu...
Ausgerechnet na Dušičky vypočítaly feministky letos den, odkdy české ženy pracují zadarmo. Když se rozdíl mezi platy u mužů a u žen promítne do kalendáře, vyjde to prý právě takto. Nechci s tím ani za mák polemizovat. Ať si ženy vydělají. Můj plat mi ovšem není vyplácen na úkor toho, že nějaká žena má nižší, a cítit se vinen za to, že jsem muž, odmítám. Chtěl bych však ambiciózním ženám zdarma poskytnout radu, jak rychle snížit platy mužů v celém národě...
V dojemné a hluboké knížce vzpomínek na téměř čtyřicet letech po boku svatého Jana Pavla II., a to v úloze jeho osobního sekretáře, podává dnešní kardinál Stanislaw Dziwisz mnohá a podivuhodná svědectví o – abych tak řekl – božské i lidské stránce Svatého otce. A vlastně také ne ještě Svatého otce – svoji službu nastoupil Stanislaw Dziwisz v roce 1966 u mladého pomocného biskupa, o kterém si nikdo nemyslel, že by se, třeba jen hypoteticky, mohl stát papežem. To už pravděpodobnost, že by mohl být prohlášen za svatého, byla větší...
