Aktuálně

U nás v Opavě se otevíralo nové knihkupectví. Karmelitánské nakladatelství totiž uznalo, že Opava, město velmi zbožné, si zaslouží prodejnu duchovní literatury i v době, kdy se jiná kamenná knihkupectví zavírají pro nedostatek zájmu čtenářů. Přiznám se, že jsem na zahajovací mši šla také proto, že se mi na ranní nechtělo vstávat. Ale byla jsem překvapená. Mše byla příjemně krátká bez zbytečně dlouhých proslovů, takže se brzy dlouhý hrozen věřících objevil na náměstí přesouvaje se do prodejny. Bylo nás mnohem více než připravených obložených chlebíčků a buchet, takže vám vůbec nemohu napsat, jak to půvabné občerstvení chutnalo. Hlučící dav mě zatlačil do kouta obchodu, kde byly v regálu misály, bible a jiné kožené knihy. Mezi nimi i sbírka Zpěvy s odpovědí lidu. Měla jsem ji vyhlédnutou už z katalogu. Od dětství totiž ve mně dříme touha učit se zpívat žalmy tak, jak se zpívají při mši. Ta kniha je krásná: vázaná v kůži a obdařená čtyřmi barevnými záložkami, jaké jen tak nějaká publikace nemá. Doma jsem ji otevřela na chvalozpěvu Magnificat a podle prvních not, které jsem vyloudila z kytary jsem poznala, že tento nápěv znám. Zrovna je určen pro 7. říjen – den Panny Marie Růžencové. Dnes celý den mi ta jediná věta „Velebí má duše Pána“ stále přicházela na jazyk, když jsem chodila svým pracovištěm z budovy do budovy. Vzpomněla jsem si, že Thákur někde píše: „Bůh mě má v úctě, když pracuji. Miluje mě, když zpívám.“ Pokud je to tak, ptám se: „A co teprve, když dělám obojí dohromady?“

„Na rozdíl od jiných případů, tentokrát je únosce znám,“ řekla, a to po právu, poslankyně Jitka Chalánková (TOP 09) o rozhodnutí norských orgánů péče o dítě, které vyňaly oba bratry Michalákovy z rodičovské odpovědnosti jejich biologické matky a současně rozhodly o adopci Davida, mladšího z bratrů, norskou pěstounskou rodinou. Připomeňme, že vyšetřování norské policie důvody, které vedly k odebrání dětí matce, vůbec nepotvrdilo, ale děti přesto zůstávají již čtvrtý rok u pěstounů... Jitka Chaláková vyzvala vládu, aby jednala, a to okamžitě, „nikoli až za rok a půl“. Byl by to jistě velmi nepříjemný pocit, kdybychom žili v zemi, jejíž vláda není schopna se účinně zastat svých unesených občanů.

Uprchlíci, uprchlíci, uprchlíci... také imigranti nebo běženci. Přiznám se: u nás v Brně ani na svých cestách po Česku jsem do dnešního dne fyzicky, živého, ještě neviděl ani jednoho. Zato diskutuju o nich pořád: potkám po pár letech na ulici bývalého kolegu... šéf chce být laskavý, a tak s námi lehce zakonverzuje... nebo se zastavíme po mši s farníky na pár chvil před kostelem... zaplatím řemeslníkovi a on něco řekne... pomůžu mamince s kočárkem do vlaku a ona nechce jen suše poděkovat... – pokaždé je tématem uprchlická krize a každý předpokládá, že budu mít stejný názor jako on, jako všichni: že budu proti, že se budu děsit „konce Evropy“, že budu volat po rázných opatřeních, že si zanadávám na Evropskou unii, která nám vnucuje kvóty, a samozřejmě na Američany – to už nevím pro co, ale je jasné, že ti přece můžou za všechno. Už mě to unavuje.

Kdo neodpouští, žije ve světě zlých lidí, a to zejména ve svém okolí; kdo neumí odpouštět, má v srdci velikou skříň plnou kádrových materiálů na lidi, které zná, osobně i třeba jen z médií; mění se sám postupně v kartotéku cizích hříchů. Svět okolo něj černá. Jeho životní prostor se zmenšuje a jemu samému je stále více smutno. To v lepším případě – v tom horším se mění v mstitele, reformátora-amatéra a třeba i v teroristu.