Aktuálně

Nebyli jsme tam, kde žili naši předci, a tak jsme o den později, v časném odpoledni zářivém jako vybroušený drahokam, zašli na hřbitov v maloměstě, kde žijeme. Mohli jsme si dovolit být nad věcí. Zapálit svíčku u hrobu někoho, koho známe z vyprávění, anebo si pro svíci a krátkou modlitbu vybrat místo, které se nám prostě jen líbí. Zlaté listí se sypalo ve hřbitovní aleji. Naši mrtví jsou pořád s námi. Vnímám ve svých dětech i sama v sobě to pokračování. Při úklidu jsem našla obálku se zapomenutými fotkami. „Na tvých křtinách ještě byli oba dědečci, vidíš?“ ukazuji nejstaršímu...

Ausgerechnet na Dušičky vypočítaly feministky letos den, odkdy české ženy pracují zadarmo. Když se rozdíl mezi platy u mužů a u žen promítne do kalendáře, vyjde to prý právě takto. Nechci s tím ani za mák polemizovat. Ať si ženy vydělají. Můj plat mi ovšem není vyplácen na úkor toho, že nějaká žena má nižší, a cítit se vinen za to, že jsem muž, odmítám. Chtěl bych však ambiciózním ženám zdarma poskytnout radu, jak rychle snížit platy mužů v celém národě...

V dojemné a hluboké knížce vzpomínek na téměř čtyřicet letech po boku svatého Jana Pavla II., a to v úloze jeho osobního sekretáře, podává dnešní kardinál Stanislaw Dziwisz mnohá a podivuhodná svědectví o – abych tak řekl – božské i lidské stránce Svatého otce. A vlastně také ne ještě Svatého otce – svoji službu nastoupil Stanislaw Dziwisz v roce 1966 u mladého pomocného biskupa, o kterém si nikdo nemyslel, že by se, třeba jen hypoteticky, mohl stát papežem. To už pravděpodobnost, že by mohl být prohlášen za svatého, byla větší...

Dívám se s úctou na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země – jak to napsal již v 11. století papež sv. Řehoř VII. Bohu, který promluvil k lidem a jehož rozhodnutím, a to i těm tajemným, se muslimové snaží celou duší podrobit, jako se mu podřídil Abrahám, na kterého se islámská víra ráda odvolává. Muslimové sice neuznávají Ježíše jako Boha, ale uctívají ho jako proroka a ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají.

Světec dnešního dne, kterému u nás říkáme Jan Kapistrán, je uctíván v různých zemích světa, jeho jméno nese farnost ve francouzském Bordeaux i město San Juan Capistran v Kalifornii, do jeho ochrany byly vloženy misijní stanice v Texasu i v Argentině (tam žijí známé Kapistránovy vlaštovky, které se řídí v tahu dnem jeho svátku). A tak dále a tak dále... V sousedním Maďarsku, kde se svatý Jan Kapistrán velmi významně podílel na obraně země proti Turkům a kde i zemřel, je uctíván jako szent János Kapisztrán; v Budapešti má od roku 1922 pomník a je po něm pojmenováno i náměstí Kapisztrán tér, kde sídlí, zcela stylově, maďarské Museum vojenské historie... Ale nic podobného u nás, ačkoli svatý Jan Kapistrán má tak veliký význam pro naše dějiny – jako by pořád platil bojkot, kterým český král Jiří z Poděbrad svatého Jana Kapistrána stíhal...

Je to smutný pohled na zástup poutníků v dešti, vzdálených stovky kilometrů od domova, který však už nemají. Poutníků bez jasného a pevného cíle, hledajících jen místo, kde by mohli normálně žít. Vidím lidi, nikoliv muslimy, vidím lidi, ne Araby. Lidi. A je otřesný pohled na malé děti capající statečně blátem se svými rodiči. Vidím lidi, kteří v noci nespali nebo jen na kraji silnice při teplotách okolo nuly. A je smutný pohled na ty, kdo tváří v tvář utrpení svých bližních hovoří o zločinech extrémního islámu, jež jsou samozřejmě otřesné, ale jak souvisejí s těmito ubožáky, kteří nemají, kde by mohli hlavu složit? Kolik je mezi těmito utečenci teroristů? Troufnu si tvrdit, že nula. Teroristé nemrznou na krajích silnic; teroristé sedí v křeslech prezidentských paláců. A když se chtějí dostat do Evropy, nepřicházejí pěšky, letí letadlem byznys třídou.