Nakonec vše dopadlo dobře, vladař z nadpozemské galaxie pozemšťanovi moc předal. Zástupce vladaře na zemi byl vážný, působil přísně, ale vladař sám se jevil jako laskavý, pohovořil vlídně, zavzpomínal i na chvíle z dávné minulosti, kdy on sám, v přestrojení za pozemšťana, vládl po čtyři roky zemi. A uskutečněný akt předání moci stvrdil svým podpisem i přísný vladařův zástupce...
Jedním ze symbolů adventu je věnec – znamení nekonečna, znamení nekonečné Boží lásky k člověku. Na něm jsou čtyři svíce – čtyři neděle. V písni 126 z našeho kancionálu opěvujeme čtyři příchody Pána Ježíše. První v těle. Druhý v eucharistii a lidech, kteří jsou na tom hůř než my. Třetí příchod bude ve chvíli naší smrti. Čtvrtý příchod bude při vzkříšení – o kterém nemoudře mluvíme jako o konci světa. Místo toho bychom se měli těšit na nový začátek.
„Oprav můj dům,“ řekl Kristus modlícímu se mladíkovi v polorozbořeném kostelíku. K té události došlo na počátku třináctého století a František z Assisi, jak toho muže dnes nazýváme, se svěřeného úkolu ujal s vervou jemu vlastní. Vlastníma rukama začal opravovat kostelík a teprve později pochopil, že náš Pán měl na mysli církev...
Když jsem v pátek viděl dlouhou frontu ve vestibulu pražského hlavního nádraží, bylo mně divně; Existovala očkovací centra, každý se mohl přihlásit a nechat si píchnout vakcínu zadarmo a bez hodinového stání ve frontě, miliony lidí se očkovat nechaly, ale miliony nikoliv, až se velkokapacitní očkovací dílny zavřely a veřejné autority, poté co vyslaly mobilní očkovací týmy i do těch nejodlehlejších a nejvyloučenějších lokalit, vzaly na vědomí, že kus společnosti se prostě očkovat nechce...
Slavnost Ježíše Krista Krále – na rozdíl od jiných slavností a svátků, které nám Kristova církev předkládá ke slavení – je mladá, ještě nemá ani sto roků. Zavedl ji do liturgie papež Pius XI. dne 11. prosince 1925 okružním listem Quas primas. V něm osvětlil Kristovu křesťanskou vládu. Podtrhl také vliv svátků na člověka tím, že je slavíme každý rok.
U stánků na chodnících si lidé kupují trikolóry, svíčky. I občerstvení. Uprostřed silnice stojí postavy v sírově žlutých reflexních vestách. Pustí mě dál? Bez problémů je obcházím po chodníku, připojuji se k shluku lidí u pietního místa. Lidí je tu opravdu hodně, všeho věku, i rodiny s dětmi. Nikdo nekřičí, netlačí se. Pomalu postupuji k pietnímu místu...
„Čím jiným jsou státy bez spravedlnosti než velká darebáctví – magna latrocinia?“ kladl už v 5. století řečnickou otázku svatý Augustin. Byl-li běloruský prezident Alexandr Lukašenko optimisticky označován jako „poslední evropský diktátor“, byla to pro někoho jen metafora. Ale je to diktátor ani ne ve smyslu, jak tomu slovu rozumíme dnes, nýbrž diktátor v antickém a staroorientálním rozměru...
