Dívám se na činitele státu, na ministry v televizi a třeba také na dopravní policisty v ulicích – a vidím, že vypadají docela normálně jako ministři nebo policisti, ne jako někdo s bilionovým dluhem. Já kdybych byl zadlužen jako oni, klepal bych se hrůzou, co se stane. Ale ne, ne – já přece zadlužen jsem, jako občan jsem stejně zadlužen jako aktivní činitelé státu, z dluhu 2,46 bilionu korun na mě připadá stejná desetimiliontina jako na ně. Jen ji na svých účtech přímo nevidím...
Neméně zažitý rituál jako novoroční projev politika sám o sobě tvoří u nás i komentování projevu jinými politiky. Jestliže projev může nějaký smysl mít, komentáře k němu už vůbec ne; těžko bychom mohli očekávat, že představitelé bývalé vládní strany, poté co prohráli volby, pochválí projev současného premiéra; a stejně tak nemůže nikdo čekat, že členové jeho koalice předsedu vlády pohaní. A tak neslyšíme od vládních i opozičních politiků nic jiného, než jen různě dovedně varírované fráze...
V Katolickém týdeníku čteme otázku čtenáře: Kde mám hledat dogmata katolické církve? Ale mnohoslovná odpověď na jeho otázku neodpověděla. Co je to dogma? Je to článek víry, v kterém je naprosto přesně vysloveno to, co v určité oblasti církev hlásá a v co musí katolík věřit. Většina těchto článků víry se rodila staletí, jsou spjata s náročnou prací teologů skrze Boží slovo, tradici a nauku...
Na dveřích byla cedule: „Vstupem do restaurace nám dáváte najevo, že jste vyhověli všem vládním nařízením.“ Moc hezké! Uvnitř v hospodě bylo hezky plno a živo. U jednoho stolu, jak známo, mohou podle vládních nařízení sedět jen čtyři osoby, pakliže jsou z jedné rodiny, respektive tedy z jedné domácnosti, tak neomezeně. Říká se, že u nás jsou malé rodiny a lidé mají málo dětí. Není to pravda. U dlouhých stolů sedělo a bavilo se klidně i deset dvanáct lidí. Zato z nás by měla vláda radost: byli jsme jen tři. Našli jsme si prázdný stůl a povídali si...
Svatí Betlémští chlapci, příliš brzy nám rušíte poezii Vánoc, oveček a koled! Vy dvouletí, kteří už jste dětským způsobem hovořili, i vy novorození, kteří jste ještě nemluvili, uslyšte nás! Chlapci zabití kvůli narození Spasitele – jenž se ovšem nevyhnul ještě hroznější smrti, než jakou jste skončili vy, naučte náš důvěře v Boha, kterého nikdy úplně nepochopíme...
„Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Mesiáš, Pán.“ Tak zní tohle místo z Bible v překladu Ondřeje Petrů. Tak ho každým rokem čtu, přesněji řečeno poslouchám v rodinném kruhu poblíž stromku. V kostele ho slyšíme mírně jinak: „[...] Spasitel, to je Kristus Pán.“ Petrů zvolil jiné syntaktické členění (a taky jiné slovo, ovšem hebrejské Mesiáš znamená totéž co řecké Kristus). A když to tak vnímám už padesát let, napadá mě, že tam ta jediná čárečka přece jen něco znamená...
V kostele u minoritů se šíří tma. Jen lucerny u oltáře a svíčky svítí. Betlém s množstvím velkých dřevěných figur už stojí, jen není ve tmě skoro vůbec vidět. Rozeznávám postavu v minoritském hábitu, která má představovat otce Norberta Škrdlíka (ještě jsem ho znal!). Letos jej postavili zvlášť blízko jesliček, jenže jesličky tu zatím nejsou, máme Štědrý den ráno, a to je ještě advent. Už se rozeznějí rorátní zpěvy, ty úplně první ještě bez varhan, a kostel se rozsvěcuje. Kněz má lehký polský přízvuk, a to se mi líbí...
